neděle, října 24, 2004

Krize: přišla brzo a je dost velká

... o co radostněji jsem začal, o to rychleji jsem málem skončil. Úplně. Až teď po čtrnácti dnech můžu s klidným svědomím něco napsat. Po prvních deseti dnech radostného běhání jsem se rozhodl protáhnout běhy někam pod desítku, běžel jsem jednou, podruhé, a o víkendu šestnáctého sedmnáctého dvakrát po sobě. To už mne víc a víc začínala bolet kolena. Já vůl jsem si neoddychl a absolvoval takový běh čtyřikrát za týden. Řekl jsem si že nevadí, že si dám pauzu. Pondělí a úterý tento týden pauzička, ve středu pravidelný spinning s tím, že ve čtvrtek v klidu znovu vyrazím. Vyrazil jsem na oblíbenou (pouze) pětku a ouha. Kolena bolela ještě víc. Dobelhal jsem se zpět, cosi naštudoval o kolenech na Internetu a naivně si myslel, že to třeba rozběhám, tak jsem v pátek vyrazil opět. Hrůza, už dlouho mi netekly slzy bolestí... Doběhl jsem domů, kolena bolela tak, že už jsem nemohl ani jít. V té chvíli jsem měl sto chutí se na celé běhání vykašlat.
Na Internetu jsem našel, že by se mohlo jednat o problém začátečníků, tzv. "Runner's Knee", a mohla by pomoci pauzička (ale asi delší než tři dny), plus ledování kolen, plus nějaký ten Ibalgin. Pro jistotu jsem se v diskusi na CoolRunning (dost dobrý běhací server) na problém zeptal, popsal příznaky... a nějaký super borec mi medicínským jazykem poradil, abych okamžitě šel k fyzioterapeutovi, ne-li rovnou pod kudlu... no, na to snad mám ještě čas.
Dnes jsem si netroufl běhat a vyrazil lehce na kolo. Sranda je, že nohy navyklé dávkám na kole jako by zapomněly šlapat - obdivuju triatlonisty, jak můžou tyhle dva sporty dát dohromady. Trochu mne uklidnilo paradoxně to, že jsem si v jedné chvíli lehounce "štrejchnul" kolenem o horní rámovou trubku a ... málem se pomočil bolestí, což je pro mne - asi - dobrý signál. Říká mi to, že problém není uvitř v koleně (kolenou), ale v obepínajících svalech nebo úponech (typická bolest strašlivě namoženého svalu lehce přitlačeného proti kosti). Uvidím, dám dlouhou pauzu a o příštím prodlouženém víkendu vyrážíme na chalupu do Jizerek, tak tam znovu opatrně zkusím běham.
Nicméně: jak hergot můžu natrénovat na maraton, jestli budu potřebovat týdenní pauzy, vždyť čas utíká!

3 Comments:

At 5:20 odp., Blogger mIREK said...

No já jsem měl ze začátku podobné problémy... Když jsem před prvním maratonem zvýšil dávky z 8 kilometrů na 18, tak jsem druhý den sotva chodil...

Šlo to rozběhat, ale musel jsem běžet více jak deset kilometrů, do těch deseti to bylo cítit...

Občas jsme se sám sebe ptal jestli to je normální, ale vytrval jsem v přesvědčení, že je... Ovšem po prvním maratonu, to bylo horší, den mě brali nohy... Po druhém už jen půl dne... Po třetím půl dne a po pátém jsem byl zhruba za 2 hodiny fit... Cítil jsem svaly, ale už to nebyla ta bolest při každém našlápnutí...

Radím vydržet, možná trošku ubrat intenzitu, zkusit měkčí povrch...

 
At 11:39 odp., Anonymous Anonymní said...

Prosím Tě,
jestli to už není passé - tohle je rada Miloše Škorpila (který mě dovedl s Lidovými novinami k prvnímu Maratonu) když jsem se trápil před rokem s koleny já:
"Může se stát, že kolena se hlásí, ale ještě bych to nezdával, zkus cvičit takový jednoduchý cvik. Opři se zády o zeď, pokrč nohy, do jakéhosi podřepu a pak se zapři proti zdi. Vydrž tak půl minuty. Povol a po minutě znova, to celé tak třikrát. Dělej každý den, mělo by to rozhodně pomoci." Od té doby se tento cvik stal trvalou součástí mojí ranní rozcvičky, posiluješ právě obepínající svaly.
Rosťa

 
At 3:56 dop., Anonymous Anonymní said...

tenhle blog je zajímavý, jsem na tom docela podobně(ve smyslu začátečníka), tak aspoň vidím, jakých chyb se při tréninku na první maraton vyvarovat. zrovna na přibírání zátěže si teda dávám od začátku dost bacha, začal jsem pravidelně běhat teď v srpnu a za ty čtyři měsíce se dopracoval k hodinovému běhu třikrát týdně tak, abych to zvládal v klidu bez bolesti nohou.. vzdálenost neřeším, prodlužuju čas zátěže a nic jiného mě minimálně ještě pár měsíců nebude zajímat

 

Okomentovat

<< Home