čtvrtek, února 24, 2005

Dvě úplně odlišné běhací knížky

Tak choroba na mě mrcha dolehla s plnou silou. Není to sice chřipka, ale zato pořádná rýma, jako z oka vypadlá té, co popisoval Ondra V. Teplotu jsem naštěstí měl jen včera, ale zato hlavu mám nafouklou jak pučmeloun, prostě je mi blbě. Dokonce jsem to včera zabalil i v práci a šel se vyležet domů a i dneska jsem zůstal pracovat doma. Nepřišlo mi nejchytřejší poprskat kolegy, tak dlím v posteli s notebookem na peřině. Psát o svém běhání tudíž logicky nebudu, není o čem :(

Napíšu o dvou běhacích knížkách, které jsem dostal k vánocům a které jsem ke svému překvapení poměrně rychle přečetl. Aby bylo jasno, téměř nenávidím takové ty sportovně komerční knížky typu snadno a rychle, proto jsem pod stromeček koukal docela s hrůzou a snažil zamaskovat počáteční rozpaky. Tuším že předloni mé příbuzenstvo (naštěstí ne nejbližší rodina, ta mne zná dobře) obdarovalo jakousi Velkou knihou cyklistiky, nebo jak se to dílo jmenovalo. Velká, těžká a určitě drahá kniha na křídovém papíře a uvnitř průzračné prd a bla bla bla na mnoha tlustých stránkách. Od všeho trochu, dohromady nic.

Proto mám radost, že obě darované běhací knížky jsou docela dobré, a to navíc každá úplně jinak. První z nich je knížka Běh pro zdraví od Herbera Steffnyho a Ulricha Pramana. Jeden z autorů je bývalý skvělý běžec, druhý je redaktor a k běhání se dostával pomalu (ale teď má maraton za 3:20!). Knížka je dobrá, žádné snadno a rychle. Soustředí se od začátku na to, co je podstatné, a to radost z běhu. Z nikoho nedělá tragéda, ani z nikoho nedělá hned eliťáka. Je dost jednoduchá na to, aby ji pochopil každý a současně dost obsažná na to, aby měla co říci i člověku, který už třeba nějakou dobu běhá. Od pocitů běžce a radosti z běhání provádí knížka čtenáře přes vybavení pro běh, techniku, trochu fyziologie, stretchingu a výživy až po tréninkový plán a systematický trénink vůbec (dokonce je vložena i brožurka s tréninkovým plánem, trošku laciné, ale budiž...). Maratonu je věnována samostatná část a myslím, že je tato sportovní meta popsána rozumně. Pokud to vztáhnu na sebe, je evidentní, že běžet maraton po půl roce není zrovna moc chytré, ale co já s tím už nadělám ;) Vůbec - je vidět, že autoři vědí o čem mluví a hlavně že to umí profesionálně a ve správné míře podat. Suma sumárum, knížka mne mile překvapila, a to si myslím mám na knížky tohoto typu poměrně přísná měřítka. Malá vsuvka: Herbert Steffny začal někdy před lety trénovat německého ministra zahraničí Joschku Fischera, který si tehdy prožíval svou životní krizi a když ho údajně probudily jednou v noci bolesti na prsou, dostal panický strach a začal se o sebe starat. Neboli běhat. Zhubnul 35kg a později dal ve svých padesáti letech maraton za 3:41. Co z toho vyplývá. Fischer není tragéd, alespoň ten běhací, jeho politické názory raději nehodnotím ;)

Druhá a úplně jiná je knížka Běhám od Marie Hanákové, seniorské atletické mistryně světa, která tuto svou knížku napsala ve svých osmdesáti dvou letech. Marie Hanáková běhala aktivně až do svých 74 let, kdy ji na ulici srazilo auto a díky těžkým zraněním s následky bohužel již běhat nemůže. Je zajímavé a současně obdivuhodné, že Marie Hanáková začala se sportem až po své šedesátce a přesto stihla s neuvěřitelným entusiasmem procestovat kus světa a získat úctyhodné vavříny. Knížka je napsána sice trošku archaickým stylem (kdo z nás ale napíše tak hezkou knížku v osmdesáti, dožijeme-li se toho vůbec!), ale o to více z ní vyzařuje velká láska k běhání a vlastně k životu vůbec. Poučné a hezké čtení, k paní Hanákové mám úctu.

4 Comments:

At 11:41 dop., Anonymous Anonymní said...

Jedna rada, z doslechu i na vlastní kůži, až pudeš na maraton, tak aspoň tři dny před nejez zeleninu. Drží se dlouho v žaludku a pak by se blinkalo jedna báseň. Taky jsem si to zažila, když jsem chtěla udělat dojem na tehdy jestě přítele a dala se na běhání (skončila jsem brzy, protože to bolí a já nemám vůli). :-)
Zuzka (manželka ultramaratonce)

 
At 8:25 odp., Blogger mesens said...

Dík, ale no jo, co vlastně jíst? Na kole jsem zvyklej před dlouhýma závodama 96-8 hodin) naopak jíst něco, co dlouho v žaludku vydrží, třeba i vajíčka, kterých se normálně ani nedotknu. Faktem je, že když si představím vajíčka před maratonem, tak už teď se mi dělá špatně. To bude docela chtít zkušenost, že ano? M.

 
At 5:54 odp., Anonymous Luboš said...

Vůbec neměj strach z toho, že máš do maratonu jen tři měsíce. Já první maraton běžel loni po šesti týdnech přípravy (50 km týdně), začínal jsem na více než metráku váhy a předtím jsem deset let prakticky vůbec nesportoval. Zmákl jsem takhle maraton překvapivě pohodově těsně pod čtyři hodiny a za dalších půl roku jsem to stáhnul za 3:12. Kdyby mi to někdo řekl před rokem, absolutně bych tomu nevěřil. Chce to jen vůli a trpělivost.
Jinak fajn blog!

 
At 10:12 odp., Anonymous Anonymní said...

To je moc hezké čtení, máš talent, krásně píšeš. Je mi to hodně blízké, rozhodla jsem se uběhnout maraton před rokem, ve svých 44 letech. Běh jsem měla ráda v podstatě vždycky, ale v dětství a mládí jsem stejně jako Ty moc nesportovala, jen občas mě popadl nějaký ten záchvat. Teď pravidelně běhám asi tak 8. rok, ráda jezdím i na kole. Běh pro mě není vůbec nuda, naopak, připadá mi mnohem zábavnější než kolo, nevím proč. Mám pocit, že při běhu ze mě padají všechny starosti, že se mi myšlenky tak nějak hezky setřesou podle důležitosti, nabíjí mě to úžasnou energií a optimismem, na kole se nic podobného neděje. Běh mi vylepšil už mnoho akcí, které by byly šíleně otravné. Všelijaké semináře, školení a konference ať už v Čechách či v zahraničí, často spojené s úmorným cestováním kamsi. Normálně tam člověk absolvuje jen ten cílový program a pak různé žranice, nic dalšího nepozná, není čas. Já ovšem vždycky vyběhnu, na hodinu nebo dvě, a vidím úžasné věci, dostanu se na krásná místa, zažívám báječná dobrodružství, na která pak už nikdy nezapomenu. Při běhu navíc není podmínkou hezké počasí. Naopak, situace, které by jinak počasí dokázalo úplně zmařit, běh zase vylepší. Například letos v únoru jsem vyrazila na víkend do Alp, ale až do 2000 m pršelo a pršelo. Vykašlala jsem se na lyžování a šla si na dvě hodiny zaběhat po horských silničkách. To byla taková krása! Déšť mi najednou připadal senzační. Ostatní jen nadávali, ale pro mě to byly jedny z nejlepších hor, dokonale se lišící od těch ostatních.
Takže před rokem jsem uběhla ten svůj první maraton, PIM, v čase těsně pod 4 hodiny. Připravovala jsem se na něj od půlmaratonu, který byl na konci března, a jehož atmosféra mě dokonale strhla. Je to jako droga, teď samozřejmě žiju přípravou na druhý maraton a moc se těším. Žádné klouby mě nebolí, nevěřím tomu, že je běh ničí. Prostě někdo má smůlu a má horší klouby, špatně se mu běhá (třeba mu zase líp funguje něco jiného), ale ten, kdo má klouby normální, by si je mohl zničit určitě spíš krmením se a nicneděláním než během. Myslím, že žádná z těch nemotorných ufňukaných bab, pohybujících se kachní chůzí, neběhala maraton.
Držím Ti palce. Neboj se nudy, ta s přibývajícími kilometry mizí, neboj se ani zničení kloubů, maraton je něco úžasného! Jitka.

 

Okomentovat

<< Home