neděle, května 01, 2005

Ultramarathon Man aneb Running With Your Heart


Před časem jsem tuším na Longest Mile narazil na drobnou reklamu na knížku Ultramarathon Man od známého amerického ultramaratonce řeckého původu Deana Karnazese. Protože jsem zrovna něco nakupoval na Amazonu, přihodil jsem i tuto knížku.

A udělal jsem dobře. Přestože Dean Karnazes bezpochyby není literát, životopisná knížka se dobře čte a je bezpochyby inspirací nejen pro běh. Karnazes (zvaný Karno) popisuje své mládí, kdy běhal za školu a jeho první trenér mu do mysli vklínil jednu jedinou běžeckou poučku, a to "běhej svým srdcem". Karno je zjevně typický přírodňák, žádný systematický tréninkový typ. To také znamenalo konec brzký konec běžecké kariéry, když naopak jeho druhý školní trenér se mu začal vysmívat, že běhá "podle svého srdce" a že ani nemá hodinky, na kterých by si změřil mezičasy. To Karnazese znechutilo tak, že na dalších patnáct let praštil s běháním. Krátce poté navíc tragicky zahynula jeho sestra Pary, ke které měl mimořádně blízký vztah a která mu často také vzhledem k jeho zdivočelé povaze pomáhala...

Po skončení univerzity se Dean Karnazes stejně jako mnoho jiných lidí věnoval své kariéře, a to docela úspěšně. Zlom nastal, když mu bylo třicet, seděl v hospodě, najednou mu tak nějak všechno vlezlo na mozek a vyběhl ven. Běžel a běžel, až v normálních botech uběhl zhruba čtyřicet pět kilometrů a zkolaboval (tomu říkám začátek krize středního věku ;) Tak vlastně začala jeho kariéra ultramaratonce...

Karno moc nepopisuje trénink, jen některé jeho části. Např. to, že přijde navečer domů z práce, věnuje se rodině a pak na noc vybíhá na několikahodinový běh, aby se nad ránem vracel, krátce se prospal a odešel opět do práce. Ultramaratonem se doteď pochopitelně živit nemůže, tudíž normálně pracuje od rána do večera.

V knize jsou obsáhle popsány tři přelomové závody nebo výkony, které Deana Karnazese nějak výrazně posunuly nebo změnily. První z nich je Western States 100 miles v těžkých klimatických podmínkách a s nastoupanými více než jedenácti tisíci výškovými metry. Tomuhle závodu Karno věnuje několik kapitol, kde do detailu popisuje pocity ultramaratonce, bolest a těžké stavy, které takový výkon provázejí... Dělá to tak dobře, že když jsem soustředěn při cestování tuto část četl, tak jsem se vžil do jeho pocitů tak dokonale, že se mi z toho udělalo docela blbě. Karno popisuje například stavy, kdy mu už odešel zrak a tak podobně... Říká se, že absolvování Western States 100 změní život každému, kdo ho absolvuje. Myslím, že to se asi do knihy popsat nedá, že se to prostě musí zažít... Po pár kapitolách popisujících závod pak Karnazes jen tak mimochodem dodává, že Western States 100 miles absolvoval ještě devětkrát...

Dalším zážitkem je prvotní neúspěch na závodu Údolím smrti (135 mil), který musel napoprvé vzdát, aby ho teprve později mohl vyhrát... Čtenář si těžko představuje, že je třeba běžet po bílé čáře, protože seběhnutí z ní znamená rychlé zničení běžeckých bot - roztaví se. Když připočítám to, že je třeba se vyhýbat chřestýšům, štírům a podobné havěti....

Kromě standardních závodů si parta okolo Karna vymyslela nějaké další taškařice, jako například maraton s koncem na jižním pólu, pochopitelně v neuvěřitelných klimatických podmínkách, kdy se člověk stává běžícím kusem ledu a opravdu jde o život.

Poslední dlouze popsaný výkon v knize je absolvování závodu Relay (štafeta), který běží tým složený z více běžců, kteří se po úsecích střídají a uběhnou dohromady 200mil, neboli 320 kilometrů. Karnazes běžel ne jako tým, ale sám... Dokončil, bez minuty spánku (nepočítaje krátký nedobrovolný spánek při běhu samém). Opět podobně jako u Western States dodává, že další ročník chtěl zkusit něco nového a tak absolvoval celé Relay a na jeho konci přidal maraton - to znamená dohromady přes 362 kilometrů. Opět s nulovým odpočinkem.

Vlastně mne napadá ještě jedna tréniková metoda, kterou Karno používá (já osobně zkoušet nehodlám). Chce si zaběhnout trénikově maraton řekněme třeba v Napa Valley, ale to je málo. Proto to den předem zabalí o něco dřívě v práci v San Franciscu, běží osmnáct hodin přes noc na ranní start maratonu v Napa Valley a pak ho dá za 3:15. Hmm.

Knížka je dobrá, doporučuji. Sice Dean Karnazes opravdu není spisovatel, mám pocit, že některé pasáže jsou dost dlouhé na úkor jiných, ale přesto. Kdo běhá, měl by si tu knížku určitě přečíst (vlastně možná nejen kdo běhá). Abych vyjádřil nakonec svůj vlastní pocit. K ultramaratoncům mám úctu, i když si myslím, že člověk ultramaraton (a ultramaratonce) nemůže chápat, dokud ho neabsolvuje. Proto asi taky není ultramaraton středem zájmu médií, i když: krasavec Karno byl vyhlášen mezi "Sexiest Men in Sports" časopisem Sports Illustrated Women...

Vydavatel: Tarcher/Penguin (březen 2005)
ISBN: 1585422789

3 Comments:

At 4:49 odp., Anonymous Spermophilus said...

Hmm, velmi zajímavé. Obvzláště to, žá já osobně začal běhat po mém pobytu v Sonoma County. Což je "vedle" Napa Valley. Ta krajina na sever od Frisca má zřejmě něco do sebe:) Ale časově mi to přijde zvláštní 18h do Napa Valley? Je to 60 mil ne více to je přímo vycházkové tempo okolo 10"/km!!! Ale budiž. Ostatně po třech maratónech mě pomalu a více začíná přitahovat absolvovat delší a delší tratě, než rychleji a rychleji,.. protože dále a dále je to snadnější:))

 
At 4:59 odp., Blogger mesens said...

Hele, nech si toho. 10km/h je tempo, které velmi pravděpodobně neudržím při maratonu. (6min./km) Když si představím, že takhle běží 18 hodin a pak dá maraton za cca 3:15 bez minuty spánku a bez delší pauzy tak mi to zas tak špatný nepřijde... Ultramaratony se neběhají rychleji... Asi je třeba si to zkusit ;)

 
At 6:25 odp., Anonymous Lubosh said...

Ultramaratony se fakt neběhají žádným zběsilým tempem, což je vlastně i logické. Je to trochu rychlejší než chůze, ale není divu: zkuste si to 100 km nebo třeba 12 hodin....
Když už jsem u toho tempa: Pribilinec vyhrál v roce 1988 olympiádu a těch 20 km šel (!) cca za 1:20 hodin. Tedy 4 minuty/km! Rád bych takhle rychle běhal:-)

 

Okomentovat

<< Home