Futeř že by psa nevyhnal

V pondělí po svátcích (mám dovolenou, muhehe) jsem pokračoval v zoufalé snaze se vymanit ze spárů nemoci a chemie putující kdesi v mém těle. Moc mi to nešlo. Dal jsem osmičku s kopcem, bylo to o chlup lepší než v pátek a v neděli, ale jinak celkově žádná sláva. Tepovka se pořád ne a ne uklidňovat po doběhnutí rozumnou rychlostí... minuta a půl.

Včerejšek jsem obětoval přesunu do jizerek a udělal si tak znovu odpočinkový den. Dnes jsem chtěl vyběhnout a pořád se ne a ne rozhoupat. Důvodem byla permanentní mlha, vichr, sněžení. Nakonec vůle tak tak zvítězila a já skutečně vyběhl. Nevím, co jsem měl za pohnutí mysli, ale tak nějak jsem místo běhu směrem k civilizaci mechanicky vyrazil směrem na svůj okruh přes Královku, neboli do kopce a neboli (prakticky) bez ochrany lesa. No, byla to chuťovka, Hanč a Vrbata hadr. Dral jsem se do kopce, namrzlé obočí a tváře, ale docela to běželo, tak to rázem šlo přežít. Zajímavá zkušenost - za celou cestu jsem potkal pouze nějaké dva nebožáky na běžkách. Zato jsem v první části trati u Hrabětic potkal ještě běžkyni (!), která sice běžela opačným směrem, ale zjevně byla fyzicky někde jinde. Když už jsem se blížil ke Královce, za vichru, vodorovně letící krupice, totální mlhy a honilo se mi hlavou, jak jsem dobrej, jak mám silnou vůli a jak si tak vůbec zasloužím za takovýhle galeje ten maraton doběhnout... tak proti mně najednou vyjel bajker(!!), zamumlal cosi jako "čau'ole" a zase zmizel v totálním mlíku. Drsná to povaha. Každopádně ať tak či onak, už je to lepší, sláva. Z Královky se mi to frčelo krásně z kopce, futeř nefuteř a já zjistil, že jsem jen tak zabehl tehle okruh o tři minuty rychleji než obvykle... a tepovka se zklidnila za čtyřicet vteřin... že by konečně? Nohy mne sice bolí (v euforii jsem úplně zapomněl na protažení), zítra poprvé vyrážím s kámošem Albertem na bežky, tak se vlastně všecko uvidí...