Čtrnáctka na konci listopadu ...

... uf. Jak se měsíc blíží ke svému konci (a já toho začínám mít dost a jsem zralý na odpočinek), uvědomil jsem si, že je sice fajn, že běhám bez vážných následků nějaké ty desítky, nicméně jsem si vzpomněl na svůj závazek na konci října uběhnout v listopadu alespoň 12km bez následků ;)

Dnes byl ten (skoro) správný den se do toho pustit. Po úterní desítce jsem běhal trochu ve středu i ve čvrtek, v pátek si dal pauzu a musím říci, že to je ještě málo. Potřebuji odpočinku trošičku více, týdenní dávky kilometrů se zvyšují už čtvrtý týden po sobě a to je ideální čas pro pauzičku. No nevadí. Dvanáctka tento měsíc padnout prostě musela a navíc mne láká hranice sta měsíčních kilometrů, která je na dohled. Pokud zítra zvládnu jít vyklusat více než tři kilometry, pak hranice měsíční stovky padne.

Ráno jsem si po pracovním týdnu přispal a krátce po snídani vyrazil na svou domnělou lesní dvanáctku. Prvních tak šest kilometrů se mi běželo mizerně, jednak je to soustavně do mírného kopce a jednak ne zcela odpočinuté tělo se brání něco dělat. Běžel jsem dlouho jedním směrem až k silnici, kterou důvěrně znám z kola a uvědomil jsem si, že pokud nechci běžet úplně stejnou cestou zpět, pak má dnešní trasa bude mít asi o něco více než dvanáct kilometrů. No, nakonec jsem se docela dobře rozběhnul, mé sebevědomí vzrostlo a všechno šlo v pohodě přes studený déšť, se kterým jsem z hlediska oblečení zrovna moc nepočítal. Únava se začala překvapivě dostavovat až někdy na třináctém kilometru, kdy mi k autu zbýval zhruba kilometr a půl. Je zajímavé, že mne začaly pobolívat svaly, o kterých jsem vůbec nevěděl, že je mám. Naštěstí kolena nic, záda skoro nic. Prostě dobrý. Nakonec to bylo čtrnáct a půl kilometru, sice v mizerném tempu dost přes šest minut na kilometr, ale zase na druhou stranu tam padlo přes sto výškových metrů. Doběhl jsem a musím přiznat, že docela spokojen. Teď sice sedím a mám pocit, že mé nohy jsou ulity z olova, ale na druhou stranu mne nic vysloveně nebolí. Uvidím zítra. Nicméně je fér přiznat, že ta čtrnáctka je asi tak maximum, co bez nějakého divadla teď mohu uběhnout. Ale pozor, je to už třetina maratonu ;)