... že by (konečně) odpočinek?

Tak se snad konečně dočkám trocha odpočinku. Tenhle pracovní týden jsem dal v úterý a dnes ráno svoji obvyklou lesní desítku a vše proložil středečním spinningem. Jak jsem koneckonců psal v minulém postu, k běhání se určitě nedostanu dřív než v úterý, takže mne čekají tři dny sportovního odpočinku.

Něco mi říká, že odpočinek potřebuju, ale na druhou stranu si až tak jistý nejsem. Podle normálních pouček ohledně tepovky bych až tak unavený být neměl, protože i po rychlém konci běhu mi tepovka spadne pod 120 do minuty. Z kola znám, že když mám dost, tak mám fakt dost a tepovka v klidu je dost vysoká a po výkonu se ne a ne zklidnit. U běhání to je jiné. Mé běhy bohužel (asi) nejsou tak dlouhé, aby se to projevilo na klasické sportovní únavě vyjádřené tepovou frekvencí, ale o to více se cítím unaven jaksi obecně. Pravda, ráno se mi běhá celkově špatně, ale teď to je ještě horší. Cítím, že mám svaly plné kyseliny, bolí to, než se rozběhnu, tak mi trvá třeba pět kilometrů než se dostanu do pocitově rozumného tempa (připomínám tempa odpovídající aerobnímu tragédovi, nikoli olympijskému běžci). Navíc jsem ufuněný, přestože ona tepovka není nikterak vysoká. Po oněch pěti kilometrech to je sice o dost lepší, ale přesto prostě to není ono. Suma sumárum, teším se na odpočinek. Mimochodem, ona ta ufuněnost má možná souvislost s tím, jak člověk jí, a tam se přiznám mám značné "rezervy". Dokonce mám v hlavě krátký postík typu "filipika proti žrádlu a sama sobě" nebo tak něco ... ;)

Ještě jeden zážitek. Na McMillanRunning.com jsem našel způsob tréninku, který se mi docela líbí. Jak známo, mám deprese ze svého tempa, které zatím neodpovídá mé představě, že bych měl maraton běžet kolem čtyřech hodin (chápu, běžci se smějí, ale on to je pro mne už docela běh a ne jogging, zejména když si představím, že to je o čtyřiceti dvou kilometrech). Přestože "rychlost" ještě systematicky trénovat nechci, neboť na to nemám a koledoval bych si o zmrzačení, pořád se mi v hlavě povaluje myšlenka jak běhat o chlup rychleji a neubližovat si. McMillan doporučuje tři dle mého tři poměrně chytré typy tréninku jak zrychlovat a nenatahovat do organizmu nepřiměřené množství únavy. Všechny tři jsou o tom, že v průběhu běhu se postupně zrychluje, přičemž lze zrychlovat například v třetinách trati, nebo naopak až na konci, ale o to více (DUSA nebo SuperFast finish).

Trošku to zkouším, v úterý to docela šlo a dnes taky, přestože mi trvalo zmíněných pět kilometrů, než se mé tělo vůbec srovnalo s tím, že po něm chci běhání. Na rozdíl od úterý jsem se pro tentokrát do toho na své poměry ke konci už fakt opřel, druhou půlku desítky jsem běžel docela svižně a poslední kilometr jsem dal kousek nad čtyři minuty, což je pro mne příšerný kalup. A ono už je to moc. Kombinace existující únavy s rychlým koncem běhu vykonal své. Za prvé jsem dostal (vcelku logicky) strašný hlad, cestu do práce jsem za volantem normálně prochrápal a když jsem zasedl za stůl, cítil jsem, že žaludek je poněkud na vodě. Prostě fast finish byl pro tentokrát na mne moc fast. Takže zrychlování je fajn, ale až si pořádně odfrknu a navíc taky musím mít soudnoust na co mám a na co ne, že...