Dvě minuty na kilometr...

... neběhám já, ale ten kanec, co jsem ho dnes opět potkal. Když jsem minule psal, že už pomalu na ty prasata začínám mít fóbii, nebyl jsem daleko od pravdy... tak teď už ji mám tutově.

Dnes jsem vyrazil na svou ranní obvyklou lesní desítku a naschvál jsem si "z kancobezpečnostních důvodů" vybral takové ty hlavnější lesní cesty sypané štěrkem, po kterých se dá též obstojně běhat, protože po jejich okraji je hodně příjemná vrstva spadaného jehličí. Předpokládal jsem, že pravděpodobnost, že zas narazím na kňoura, je menší. Dost naivně. Bežím, běžím a zhruba stovku metrů přede mnou přeběhl přes cestu kanec. Krve by se ve mne nedořezal, protože ani ve snu jsem si nedokázal představit, jak rychle se tohle atomové hovado pohybuje. Odpověď zní: strašně rychle! Opravdu při vší skromnosti to odhaduji tak na 30km/h, což jsou zmiňované dvě minutky na kilometr ;) Zvukový doprovod byl navíc i z těch sta metrů jak kdyby běželo stádo bizonů lámajíce všechen menší porost co mu stojí v cestě. Protože jsem minule viděl kance stojícího, naivně se si myslel, že se mu dá nějak utéct. Teď už to vím jistě. Nedá. Jestli se to hovado jednou rozeběhne na mně, tak fakt nemám šanci. Teď už je to úžasná sranda, ale celkově mi do smíchu moc není. Stresovat se z maratonu a ještě z divoké zvěře teda není nic moc.

Pro mne pozitivní zpráva je alespoň to, že noha mne bolí o něco míň než v neděli a o hodně míň než v pátek. Fakt je, že jsem se nijak nehnal, chloupek pod šest minut na kilometr. Na asfalt se mi moc nechce, do lesa se bojím. Ach jo. Jinak moc díky za poznámky a maily ohledně bot, musím si to nechat projít hlavou.