pondělí, ledna 03, 2005

Sedmnáctka a kaňour

Pozdní nedělní odpoledne jsem vyběhl na delší běh, sedmnáctku, kterou jsem si vlastně ještě dlužil z prosincových cílů. Byla to zcela nová zkušenost, protože takovou dálku jsem ještě nikdy neběžel. Můj dosavadní dálkový rekord je čtrnáctka. Šlo to docela bídně. Jednak jsem se nemohl dostat do tempa, tělu se prostě nechtělo běžet (relativně rozumě) rychle, takže jsem se belhal rychlostí hodně nad šest minut na kilometr. Nic mne nebolelo, na druhou stranu to prostě vůbec neběželo. Posledních tak pět kilometrů to už bylo o morálce, bolelo mne všechno a zároveň nic. Prostě taková podivná únava, žádná šťáva, navíc mne takto zoufalý běh ke konci už opravdu nudil. Sedmnáctku jsem oběhl, spokojen moc nejsem. Navíc jsem do auta lezl s pocitem, že zas tak moc unaven nejsem... ale mýlil jsem se. Přestože se tepovka pohybovala opravdu nízko (tak plus mínus 145), tak z nepochopitelného důvodu na mne doma dopadla únava doslova s velkým ú. Chtělo se mi spát, prostě nic moc. Jako kdybych si na kole naložil sedmihodinový záběr, přitom tady to byla pouhá hodina a tři čtvrtě běhu v nízké intenzitě. Tady asi bude ten klíč k maratonu, tudy se musím vydat ;)

Teprve dnes ráno jsem pochopil, že organizmus dostal zabrat. Svaly bolí, pod kolenem cosi taky bolí. Ale všechno bolí snesitelně, takže leden opravdu musím věnovat "naučení se" delším běhům, jinudy cesta nepovede.

... Vlastně celých sedmnáct kilometrů nebylo tak pomalých. Na sedmém kilometru jsem slyšel typické "chrastění" v mlází. Jsem na to zvyklý, po lese běhá docela dost srnek, je to taková milá symbióza s přírodou. Symbióza. Letmým pohledem jsem se rozhlédl po srnečkách a zhruba patnáct metrů (připadalo mi to jako pět) ode mne stál ON. Kanec jak stodola, zvící ilustrace mamuta ze Štrochových knih. I ty svoje kly snad měl.... Už dlouho se mi nestalo, že by mně vstávaly vlasy hrůzou na hlavě... rázem jsem zrychlil na (pro mne) raketových 4:50 na kilometr a dobrých patnáct set metrů mi to vydrželo... Co je ale horší, zjišťuji, že já se pomalu v tom lese pomalu po ránu a k večeru začínám bát. Copak na kole, to člověk lecčemus ujede, ale běžec je řekněme dost zranitelný ;) Doteď jsem si dával bacha na přiožralé nimrody čarostřelce, teď za chvíli budu mít fóbii z kanců. To jsem zvědav, nakonec nepohrdnu starým dobrým asfaltem!

0 Comments:

Okomentovat

<< Home