Tři měsíce

... zbývají do maratonu. Přesně na den. Jak jsem předpokládal, moje depka právě vesele kulminuje. Co se mohlo podělat, se podělalo. Opravdovou chřipku jsem od svého okolí sice nechytil, ale nějaký nepříjemný rýmokašel jo. Takže tentokrát experimenty s léky jako minule nehodlám uskutečňovat, prostě hektolitry sladkého čaje a céčko. Nicméně to opět znamená tréninkovou pauzu, doufám, že to potrvá jen pár dní. Jediné rozumné co musím udělat je na únor (a poslední týden v lednu) rychle zapomenout, jinak se z toho zblázním. Od října běhám (vím, je to málo), pokroky reálně nikde, jak kdybych neběhal. Nechám se unášet těmito pocity proto, abych si tu depku pořádně užil až do dna a pak se mohl vrátit osvěžen, veselejší... a dostatečně odpočinutý a nasr... natolik, abych se mohl do tréninku položit naplno. Organismu další výpadky povolit nehodlám. Teď si tělo uvědomí, kdo je tady pánem a blížící se jaro mi v tom pomůže. A basta! ;)

Ono to všechno je ještě umocněno tím, že v rámci přípravy na maraton (která, jak píšu, mám pocit že nikam pořádně nesměřuje...) jsem udělal těžké až bolestné rozhodnutí, že letos neodjedu v březnu na obvyklých deset až čtrnáct příjemných a současně náročných dní na Mallorcu na kolo a že se budu soustředit na běh. Jestli to dopadne tak, že neuběhnu maraton a ještě mi to letos nebude vůbec jezdit na kole, tak potěžpámbů. No, nechme toho, jaro se blíží, tak snad bude veseleji.

Z jiného soudku. Dnes jsem dostal milý mail od silničního cylisty Viktora M. (btw, už mlsně začínám v garáži chodit kolem svých koleček, to vypadá dobře ;), který můj blog čte a který se rozhodl začít psát svůj vlastní silniční blog "Zápisky bláznivého silničáře aneb Tučňák na kole", takže držím palce!