Běhací pauza, o blbém plánování a tak...

... po pátečním půlmaratonu jsme odjeli do jizerek, v sobotu jsem si dal pauzu (nepočítaje odházení tun bílejch srágor;) a v neděli pohodově hodinku na běžkách. S běháním mi to nevyšlo víceméně záměrně, protože noha pořád pobolívá (ještě v sobotu jsem musel ze schodů mimořádně obezřetně) a já nabyl dojmu, že je asi na čase poslechnout své tělo a dát noze oraz. Ať chci nebo nechci, tak mi noha stále puchne nad okrajem ponožky, prostě signalizuje, že není v pohodě. K běhacímu odpočinku využiju tento týden, kdy od zítřka do soboty budu pracovně pryč bez reálné možnosti běhat. První běhání vidím tak na neděli, a to kdoví jak to bude vzhledem ke změnám časových pásem, nemůžu sám sobě slibovat nějaký kraviny a pak se někde potácet jak mátoha. Uvidím, zda-li pauza bude stačit noze na uzdravení... (Musí! Jinak ten maraton nedám.)

O blbém plánování. Když si uvědomím, že se vracím v sobotu 29., tak je mi jasné, že můj cíl 150km za leden je v háji. Teď mám něco přes stovku a za ty dva zbývající dny padesátku rozhodně nedám a ani nechci dát. Nejhorší na tom je, že dopředu jsem věděl, že pořádáme cykloorienťák a že to sebere nějaký čas, že pojedeme na hory a tam toho moc nenaběhám a hlavně, že koncem ledna na týden odfrčím. Suma sumárum, kdybych byl přemýšlel dopředu, tak bych si rychle uvědomil, že sto padesát za leden je nesmysl a nemusel bych se teď frustrovat. Aspoň že jsem dal ty dvě sedmnáctky a půlmaraton...