Čert vem' únor ... aneb běhací shrnutí za tento bídný měsíc

Dlouho jsem si pohrával s myšlenkou, že tradiční běhací shrnutí za únor prostě vynechám... tak špatné to bylo. Ale tradice je tradice, takže: do února jsem nastupoval mimořádně opatrně po pauze poslední týden v lednu díky opuchajícímu lýtku. První týden jsem trošku proflákal, dva běhy plus nějaké běžky, nic moc. Druhý týden čtyři běhy, vesměs krátké, zakončené necelou desítkou po naprostém ledu (fuj). Třetí týden nějaká desítka, jinak zase kratší běhy. Čvtrtý týden opět rýma a viróza, takže nic. Suma sumárum za únor pouhých osmdesát kilometrů, aneb stejný objem jako můj první běhací měsíc v životě vůbec (říjen)! Katastrofa. Abych se přiznal (a ono je to i ze zápisků vidět), docela to otřáslo mým elánem a náladou obecně. Někteří komentující (např. Albert) sice tvrdí, že mám "vůle na rozdávání", ale obávám se, že to tak není. V únoru jsem si sáhl skoro až na dno pomyslné studnice vůle a nálady, připadal jsem si chvílemi jak hlavní postava z filmu Akumulátor, prostě totálně vysát (připomínám, že na televizi nečučím ;) ...

Poučení za únor? Je to divné, ale prostě nejsou, nejdou mi na jazyk. Snad jen že někdy TO přijde. Únava, ztráta elánu, nálady, neustále se prodlužující zima, frkání, smrkání ... fujtajksl. Prostě s tím je asi třeba počítat.

Cíle na březen? Sranda končí, do maratonu méně než tři měsíce. Objem a jeho postupné zvyšování. Úmyslně si nedávám cíl ve formě počtu kilometrů na březen. Jen prostě musím běhat pořád. Ve skrytu duše doufám, že jsem se už naučil pohybovat těsně pod hranicí průseru s organismem... aneb zkouším naslouchat svému tělu ;)