Běh ze zimy do jara

"V neděli přesně ve 13.31 vstoupilo Slunce do znamení Berana a nastala jarní rovnodennost. Přestože tradičně je začátek jara stanoven na 21. březen, astronomické jaro začalo již o den dříve."

Tolik zpráva z tisku. No konečně, už je to tady, alespoň úředně! Letos jakoby to jaru trvalo déle. Možná je to objektivní, možná je to také tím, že tak trošku všichni stárneme ;) Včera jsem si dal po poradě se svým tělem pauzu, prostě mne po páteční desítce a následném odhazování tun sněhu bolely svaly, měli jsme návštěvu a moc se mi běžet prostě nechtělo. Navíc jsem plánoval v neděli popoběhnout trochu dále a déle. Dobře jsem udělal. Dnes dopoledne jsem vyrazil na svůj poslední zimní běh, pár hodin před nástupem jara.

Jak již bylo řečeno, byli jsme o víkendu na chalupě. Trochu jsem se bál podmínek, ale bylo to prostě jedním slovem super. Sněhu sice spousta, ale mé vyběhané cesty byly obnažené na suchý asfalt lemovaný bariérami sněhu. Dnes se k tomu přidalo nádherné počasí. Přes noc třeskutá zima, ale když jsem v půl desáté vybíhal, jarní sluníčko už ukazovalo svou sílu. Navíc jsem ke svému podivu pochopil, že už i rukavice a kulich není potřeba. Úžasný pocit. Konečně...

Co víc. Profil mého běhu byl pochopitelně kopcovitý, dle Polarek to vydalo na tři sta výškových metrů. Před během jsem si sundal rychlostní čidlo. Nechtěl jsem si kazit náladu sledováním tempa. Od chalupy jsem začal funět naschvál hodně pomalu do tradičního dost strmého kopce a myslel na úplně jiné věci než na to, jak mi to zas nejde. A hle, po dvaceti minutách zjišťuji, že obvyklé přemýšlení o tom "kolik ještě" a "co všechno mne bolí" se nedostavuje. Navíc mám pocit, že neběžím najednou až tak strašlivě pomalu na to, že je to pořád do kopce. Následuje první vrcholek, čeká mne dva a půl kilometru z lehkého kopce. Hlídám se, abych nemyslel na tempo. Ale přesto, běží to, tady přece znám kilometrovníky. Je to možný? Běžím podle všeho pět minut na kilometr na tepovce pod sto padesát. Hmmmm.... Teď následuje poslední tříkilometrový kopec, tak potutelně čekám, jak mi dojde a došourám se zpátky. Nedošlo. Tepovka jde na sto šedesát a podle všeho se zas tak neflákám, kdybych ctěl. šlo by to se i víc zmáčknout. Jde mi to, tři kilometry do kopce uběhnu s radostí. To je pocit už dva měsíce nepoznaný. Čekají mne čtyři kilometry opět z lehkého kopce, běží mi to a únava furt nikde. Malá bolest levého kolena a pravého lýtka je fuč. Nijak to nesmažím, ale přesto to na mne není až tak pomalu, zase pět minut a něco. Poslení kilometr zvolním, pomaličku vyklusávám, tepovka jde pod sto dvacet jak malina i při lehounkém běhu. Jsem na chalupě, protáhnu se, žádná velká únava. Sprcha, s rodinkou na oběd do hospody. Po obědě na chvilku při čtení knížky usnu, probudím se, trochu mne bolí celý člověk, ale stačí vstát z kanape, tři kroky a všechno je pryč. Mohl bych běžet znova. Konečně, tohle jsem strašně potřeboval. Hodina dvacet, tři sta převýšení, plus mínus třináct kilometrů. Únava se nedostavila. Konečně, ťuk ťuk na dřevo...

prasátko: nevím, nemám teď váhu, ráno se zvážím. Navíc díky za podnětné komentáře k předchozímu zápisku, ještě se k nim vyjádřím.