Runner's low :-(

Kdysi jsem poslouchal v rádiu pořad o východním zákonu karmy. Ten říká, že všechno špatné musí být někde vyváženo dobrým a naopak. Je to zákon činu a odplaty - akce a reakce. Každá akce přinese v budoucnu adekvátní reakci. Každý dobrý čin přinese dobrý výsledek a špatný čin negativní výsledek (vím, zjednodušuji to, znalci východních filozofií mne prosím nekamenujte). Prostě něco jako zákon zachování entropie.

Krásná aplikace této teorie se hodí i na mé běhání. Superběh v úterý byl vystřídán poměrně pekelnou zkušeností. Jak jsem říkal, ve středu a ve čtvrtek jsem trochu cestoval a na běhání nebyl čas ani náhodou. Včera v pátek jsem si vyšetřil chviličku na krátký běh za domem před tím, než jsme šli se známými večeři. Šest kilometrů, neběželo se mi nijak zvlášť dobře, ale tempo jakž takž, takže jsem to považoval za rozhýbání po dvou dnech bez běhání.

To opravdové "runner's low" pak přišlo až dnes. Dopoledne jsem chtěl oběhnout lesní dvacítku. Už od začátku se mi běželo špatně, bylo dost teplo. Doběhl jsem na svůj lesní okruh a při představě, že ho budu muset běžet vícekrát se mi dělalo špatně. Proto jsem zvolil cestu hlouběji do lesa s tím, že se posléze vrátím. Po zhruba sedmi kilometrech se mi už běželo tak zle, že jsem se zastavil, protáhl, nadýchal lesního vzduchu a vyrazil dál. Nepomohlo to. Po deseti kilometech jsem musel začít prokládat běh chůzí, dělalo se mi prostě fyzicky blbě. Něco jako když se člověk cvakne na kole, ale tohle nemohl být ten problém, o hypoglykémii nemůže být ani řeč. To prostě není o tom, že by se mi běželo špatně, já skoro běžet nemohl. A to mne vlastně skoro nic nebolelo. Motala se mi hlava, těšil jsem se na pohozenou láhev s pitím, ke které jsem se vracel (ani to nepomohlo), ruce mi z neznámých důvodů opuchaly, místo prstů tučné špalíčky. Říkal jsem si, zda-li má smysl to brát přes závit. Asi nemělo, chůzoběh jsem zkrátil na patnáct kilometrů a byl jsem rád, že jsem rád. Odpoledne jsem usnul a už je to o chloupek lepší...

Asi byl měl být naštván a v depresi. Ale nejsem, protože mám pocit, že dnes jsem na maraton natrénoval dost, alespoň co se zkušenosti týče. Podobná věc se mi totiž stala loni, kdy jsem takhle vybouchl na dvouetapovém adventure závodu na kole. Po pracovně ulítaném týdnu s omezeným množstvím spánku jsem absolutně fyzicky bez zvláštního důvodu "odešel" a poprvé v životě musel vzdát, protože mi bylo blbě jak psovi. Tady je to podobné. V úterý bezvadný běh, středa s vyplaženým jazykem v práci, večer na krev na letiště, odlet, drobný časový posun, díky tomu kratší noc. Ráno vstávat, celý den náročný, na letiště, pozdě večer doma. V pátek ráno zase brzo vstávat, absolutně blbý den v práci, pak běh a večeře, která mi moc nesedla. Dal jsem si sice těstoviny, ale bylo tam moc smetany. Sice jsem se na sobotu vyspal do sytosti, ale spánek nebyl "ten spravedlivý", ale naopak asi na základě naprd týdne neklidný, přetrhávaný. No, a podle mého tohle je výsledek. Proč si myslím, že je to trénink na maraton? Protože jsem dostal tvrdou lekci ohledně svého těla. Odpočinek, správné jídlo, spánek. A taky protože mne přesně ten pracovní týden před maratonem čeká ve středu a ve čtvrtek cesta, navíc do jiných klimatických podmínek. A to si budu muset dát sakra pozor...

prasátko: 79,3kg