Galeje a psychika...

Řekněme asi před dvěma lety jsem ohledně svého ježdění na kole učinil důležité rozhodnutí, jehož ovoce i teď sklízím. Vždy jsem trpěl tím, že jsem se stresoval ohledně počasí, které mne čekalo. Stávalo se, že jsem se na vyjížďku na kole těšil a nakonec blbé počasí či dešťová přeháňka způsobila blbou náladu. Došla mi trpělivost a rozhodl jsem se, že počasí budu ignorovat (koneckonců je to v dnešní době jen otázka oblečení). A vida, po nějaké době drobného sebezapření to začalo fungovat. Jezdil (minulý čas používám proto, že teď jsem díky běhání kolo dočasně na zimu zasunul trošku do pozadí) jsem v létě, v zimě, v dešti, ve sněhu, prakticky za jakékoli teploty. Nakonec mne to překvapivě po chvíli zácviku začalo bavit a počasí přestalo hrát roli. Skutečně očistný proces pro duši. Proč to ale píšu.

Dnes mi odpadla plánovaná ranní pracovní schůzka, nicméně mazaně jsem si nechal blokovaný čas v kalendáři a vyrazil před odjezdem do práce na svou již obvyklou lesní desítku. Být to před dvěma lety, tak se na to vykašlu. Dva stupně nad nulou, permanentní liják s větrem, zhruba deset čísel jakéhosi vodosněhu kombinovaného s potoky vody a gigantickými kalužemi. Vyběhl jsem a začal mít pochybnost, zda-li se to vůbec dá, takže jsem místo obvyklých lesních cest (tam by běhat opravdu nešlo) vyrazil po důvěrně známé lesní úzké asfaltce. Je to paradox. Kompletně promáčen, bičován proudy téměř vodorovně letícího deště, jsem se dral nejdříve pět kilometrů do lehkého kopce abych se tam otočil a šupajdil zpět. Nakonec jsem doběhl k autu, odjel domů, sundal ze sebe desetikilové nacucané oblečení a měl z toho běhání radost. Asi tolik jsem chtěl říci... ;)