Jsou pochybnosti o sobě sama vlastní normálním (rozuměj nezávodním) běžcům?
Dost často mívám velké pochybnosti sám o sobě ve smyslu možného uběhnutí maratonu, o tréninku, který nevede nikam a tak... S diskusí na tomto blogu a i jinde jako by někdy vyplývalo, že je normální jeden den vstát, dát jen tak dvacet třicet kilometrů a pak se oddávat běžným radovánkám pracovního dne ... a druhý den znova ;) Doufám, že tomu tak není. Doufám, že existuje "mlčící většina", která též běhá se zataženýma blánama, permanentně pochybuje sama o sobě a současně bojuje sama se sebou. Například dva zápisky z běžeckých blogů (zde a zde) mne přesvědčují, že by existovat mohla... :)
prasátko: 79,7kg
3 Comments:
Myslím, že to je normální, obzvlášť když normálně chodíš do práce. Když se běháním budeš živit, tak těch dvacet třicet kilometrů denně dáš v klidu stejně jako 8,5 hodiny v rachotě... :-)
Papa
Zuzka
... alespon u mne jsou pochybnosti pomerne bezne ... ted opet tyden nebeham, cpu se cokoladama, chipsama a hamburgrama ... a kazdy den zdokonaluji sve vymluvy proc jsem opet nevybehl ... jestli jsou objektivni ... to nemuzu posoudit, ale kdyz to pak srovnavam s temi rany v Nemecku, kdy jsem dokazal vstavat kazdy den ... byla to velka vitezstvi. ... ;-))
Ahoj, patřím do té první skupiny, i když to není 20 - 30 km denně, ale o trochu méně + dvakrát týdně nohejbal ( 2 hodiny )a pochybuji o sobě stejně. Začneš myslet na časy, zkoušíš je posouvat, ale najednou se to zastaví a začne to kolísat, ale to je život. Jinak maraton uběhneš, nesmíš se bát, ale na druhou stranu měj respekt...
Zatím ahoj ....
Okomentovat
<< Home