Delší běh aneb půlmaraton II.

Podle plánu jsem dnes dal vzdálenost půlmaratonu, po stejné trase jako blahé paměti na konci ledna, zhruba za stejný čas, aneb dvě deset s nějakým tím převýšením. Abych pravdu řekl, procházka růžovým sadem to nebyla, v této chvíli si moc neumím představit dlouhé běhy naprosto bez problémů. Ono se taky není co divit, když jsem se k této vzdálenosti dohrabal až za dva měsíce od své první půlmaratonské vzdálenosti v životě. No nic, teď už mi nic jiného než běhat dlouhé běhy nezbývá, je třeba si zvyknout...

Včerejší odpočinek mírnou jízdou na kole moc nezabral (teda zabral na srdíčko, to už zas o žádné námaze nevědělo, ale nohy toho mají tento týden asi dost). Prvních deset kilometrů jsem si myslel, že neběžím po nohou ale po jakýchsi betonových sloupech, které se nemohou odlepit od země... fakt nic moc. Od desátého tak do šestnáctého jsem čekal, až to utrpení skončí, ale po šestnáctém se mi najednou začalo běžet docela dobře, snad bych mohl i chlup rychleji... Rozumný pocit skončil asi na dvacátém, ten poslední kilometr už jsem se nefalšovaně těšil k autu.

Trochu mne bolel zas nějaký úpon ze zadní strany kolena, tentokrát pro změnu směrem dolů. Ale když to člověk příliš nedráždil, opravdu to šlo bez problémů a bez bolesti. Tak na patnáctém kilometru to zmizelo úplně. Po doběhnutí mně nenapadlo nic lepšího než si k obědu dát knedlo vepřo zelo, takže mi rázem zas až tak dobře nebylo. Ono přece jen člověk neběhá přes dvacet kilometrů každý den. Po obědě jsem si zdřímnul a teď při psaní zápisku nějakou únavu cítím, ale žádná bolest, žádné mrákotné stavy. Schody můžu sejít úplně normálně. To dříve nebývalo. Ale maraton... nevím, nevím... Jediná spokojenost je s faktem, že tento týden jsem naběhal skoro šedesát.

prasátko: 80,3kg