Ještě týden...

... a bude to. Teď už se mi to snad ani nechce protahovat, protože nervozita je taková, že je těžké déle čekat. ... A to všechno i přesto, že vím, že když bych měl ještě tak dva měsíce, tak by to bylo o moc lepší...

Neposlechl jsem Luboshe, který v komentářích k minulému zápisku radil, abych dal o víkendu maximálně desítku. V sobotu jsme odpoledne s KeKem dali sedmnáctku, a vůbec jsem nebyl v pohodě. Kvalifikovaným odhadem počítám, že bych tak po pětadvaceti skončil hubou na asfaltu ;) Ale vím (zase) proč. Hektický konec pracovního týdne, nedostatek spánku (sedm hodin mi prostě teď nestačí, já za to nemůžu). Sice jsem se dorůžova v sobotu ráno vyspal, ale přesto jsem byl jak mrtvola poháněná větrem. Chce to se prostě dát do pohody. Dnes jsem už neběhal a je zajímavé, že právě teď už cítím jakousi pružinu uvnitř sebe sama, cítím, že by to běželo. Tělo odpočívá. Doufám, že se nemýlím.

Z úhlu pohledu zvaného odpočinek to bude tento kritický týden poněkud složitější. V úterý v noci odletím do tepla, v pátek za kuropění se vracím. Jinými slovy dvě noci těžce nabourány. Co s tím? Zítra sice vstávat musím, ale v úterý si hodlám přispat a ještě jít běhat, tak pět, šest kiláčků dle pohody. Pak pryč, v pátek zpět a už ne do práce (jen vyzvednu číslo), to riskovat nebudu. Odpočívat, odpočívat, odpočívat. V pátek nebo v sobotu se proběhnu, podle chuti. Strečink, masáž i na cestách. Musím si dávat bacha na jídlo. Safra to jsem ale nervózní.