Půlmaraton na čumendu

Jak jsem poznamenal, byl jsem se podívat nedaleko na půlmaraton. Opakuji, nic pro mne. Opravdu jen minimum běžců doběhlo nad 1:45, nejhorší čas dvě hodiny. A to je ten půlmaraton dost kopcovitý. Pokud bych ho skutečně běžel, tipuji statečnou bitvu o poslední místo, a to by mi zrovna energii a motivaci nedodalo.

Ale. Trochu jsem fotil podél trasy závodu a pochopil jsem pár věcí. Doteď jsem si myslel, že půlmaraton nebo maraton je vytrvalostní sport. Jak jsem se mýlil! Byl jsem se podívat na trati, zhruba na devátém kilometru. Velká část běžců, kteří končí s časem do řekněme 1:30 už zde vypadá na utrženou aortu, alespoň co se úsilí a projevů dýchání týče. V té chvíli jsem pochopil komentář kolegy z práce - zmíněného elitního běžce v kategorii do 60. Když jsem si stěžoval, že nedokážu dlouho běžet rozumně rychle, tak se mne zeptal, jakým tempem vydržím běžet cca tři kilometry. Odvětil jsem, že tak asi 4:45 min./km, možná. On pravil: "No vidíš, když to vydržíš tímhle tempem tři kilometry, tak vydržíš stejným tempem i třicet." Jak jednoduché :)) To ukazuje, jak opravdový běžec už nikdy nemůže pochopit tragéda... Když jsem tak pozoroval úsilí půlmaratonských běžců, pochopil jsem. Půlmaraton totiž pro výkonnostní sportovce není vytrvalostní sport. Celý závod se totiž běží absolutní - dle cyklistické terminologie - "kudla", neboli na doraz. Je to spíše podobné řekněme cyklokrosu než cyklomaratonu, nebo etapovému závodu.

Můj problém je, že nemám dost naběháno. Tedy kromě toho, že mi chybí přirozené vytrvalostní vlohy. Opravdu to chce - stejně jako na kole - roky, aby si organismus na specifický pohyb zvykl, jen tak může být asi efektivní.... Krásně se to projevuje na následujícím příkladu.

Kamarád B. zmíněný půlmaraton běžel, pod 1:50. Neběhá extrémně moc, ale poctivě a už léta, má za sebou i maratony kolem 4 hodin. Když spolu běžíme, máme zhruba stejné tepovky a též máme zhruba stejné maximálky. Jenže. B. běžel půlmaraton s průměrnou tepovkou 169(!). To v mém případě nepřipadá v úvahu ani náhodou. Pokud bych své plíce a srdce donutil k tomuto výkonu (na kole by to šlo - vycházím z předpokladu, že na kole je tepovka tak o šest sedm nižší než u běhu), v žádném případě to neunesou nohy a obecně tělo. Po pár kilometrech bych to prostě neustál, nohy by už neběžely, nebo by tělo začalo stávkovat (svaly, úpony a tak). Je to jednoduché. Sobotní desítku jsem běžel za 56 minut s pomalým začátkem a rychlejším koncem (pod 5 min/km) s průměrnou tepovkou 152. Když připustím, že jsme s B. na tom podobně "srdečně" a "aerobně", pak mi zbývá stále minimálně 15 tepů rezerva. Ale tu já nemám šanci využít, protože tělo a nohy to nezvládnou. Takže o tom to je. To bych musel běhat, běhat a ještě jednou běhat. Neříkám, že po maratonu s běháním seknu (teda doufám!), ale kolo bude mít zase jednoznačně přednost (ale bežecká dvacítka nebo třicítka by tam kurňa měla stejně týdně padnout ;)), takže se všechno uvidí. Teď hlavně odpajdat ten maraton. Mimochodem, zmíněný kolega běžec z práce (a že má jistě dost zkušeností na základě desítek tisíc naběhaných kilometrů) mne od maratonu odrazuje. Že prý si s takovýmto minimem naběhaného objemu mohu způsobit nevratné škody v organismu... Nevím, nevím. Od asi pořád nechápe, že to nechci běžet za 2:40 jako on (po padesátce!), ale prostě doběhnout. Je to mentální zkušenost, podívání se do nitra sebe sama. Jasně, mohu tři roky trénovat a pak dát maraton jakž takž v klidu. Ale to by nebylo vono, ne?! :))

prasátko: 79,8kg