Runner's high

Dnes jsem byl na sebe tak trošku naštvaný, protože jsem si uvědomil, že zítra ani pozítří vlastně běhat nebudu. Jsem pracovně pryč a díky napjatému programu si opravdu nemá smysl s sebou brát běhací boty...

No, nicméně dnes bylo krásně, osmnáct stupňů, sluníčko, ideální počasí. Dorazil jsem z práce už po páté, abych vyrazil na běh. Díky počasí jsem chtěl ozkoušet nové žluté běhací trenky, co jsem si koupil loni na podzim a žluté běhací tričko Ascics, co jsem si koupil s Kayany ve slevě... Vše jsem na sebe navlékl, mrknul do zrcadla... hm... vypadám fakt teda jako dobře, úplnej keňan. Tak mne to rozrušilo, až jsem si zapomněl vzít čelenku, chybka. (Později jsem hořce litoval díky stálému proudu potu do očí.)

Přinutil jsem dceru, aby se mnou do lesa jela na kole a vezla trochu pití ("vstaň od tý televize, ať se taky dostaneš na vzduch") a na začátku jel kousíček i tchán, který se pak po kilometru odpojil a odjel hlídat druhého potomka.

Vyrazil jsem a hodlal ukázat tchánovi "jak se běhá". Šup, první kilometr za rovných pět minut, trochu rychle.... Tchán se odpojil a já začal stoupat do takového malého kopečku, který má řekněme dva a půl kilometru. V tu chvíli jsem si uvědomil, že ti půlmaratonci vlastně běží docela rychle a trpí u toho. Tak si tak povídám, že ten kopeček zvládnu rychleji, rozběhání nerozběhání, když už mi to fakt frčí. Druhý kilometr. 5:02. Ho ho, to mi to běží, dýchám, funím, ale nohy se nezpomalují. Třetí kilometr, pořád těsně nad pět minut, kopeček končí, trochu už toho mám dost, zatáčím doleva na své dva lesní okruhy a hřejí mne obdivné pohledy dcery ("tyjo tati ty běžíš ale rychle"). Plánoval jsem zpomalit, ale jak se terén srovnal, zjišťuji, že mi to pořád běží... Začínám se zabývat tím, že alespoň tu desítku bych tam mohl šoupnout na mé poměry rychle... Kolem šestého kilometru přichází drobná krize, ale najednou se spouští tukový stroj a najednou jako bych sedlal splašeného koně. Tělo se dostává do strojového tempa, endorfiny v krvi. Na osmém kilometru vím, že ta desítka už bude fakt dobrá, pak zpomalím. Kilometry ubíhají rychle, nechce se mi tomu ani věřit. Dřu, ale nepůsobí mi to bolest, alespoň tedy psychickou... Devatý kilometr pod pět minut, už ani nevím kolik. Aniž bych si to plánoval zrychluji. Tak sto metrů před metou deseti kilometrů nevytočím zatáčku svého lesního okruhu a odstředivou silou vlítnu do lesa. To mne motivuje a na desítku přibíhám za - pro mne neuvěřitelných - cca 51:30.

Zpomaluji, trochu se napiju. Co to, tělo zaplavené endorfiny chce běžet dál. Zbývá mi taková vlnitá lesní rovinka, je tam maličký seběh a výběh. Co se to děje, jedenáctý kilometr za 4:35. Následuje drobný výběh, trochu jsem to přepálil, nožky zpomalují, dvanáctý kilometr za 4:55. Teď už mne čekají jen tři kilometry, a to převážně z mírného kopečka po lesní asfaltce. Asi už budu muset pomaleji. Jakmile vběhnu na asfalt, pocit euforie je zpět. Teď vydržet alespoň dva kilometry, ten poslední už nějak doklepnu. Běží se mi dobře. Ještě trochu napít. Teď dceři naznačuji, že už nebudu mluvit. Přichází poslední rovinka, tu proběhnu ke svému překvapení rychle. Tělo cítí blížící se auto a mne napadne: když to nezkusím teď, tak to bude velká škoda. Prodlužuji krok, otvírám pusu na plný příjem kyslíku, už dýchám nahlas. Míjím vyplašené důchodce, dcera je slušně z kola zdraví. Poslední kilometr, je to nejdřív z kopce a pak maličko naopak do kopce, k zrcadlu, kde mám svůj cíl. Jdu (skoro) naplno. Cítím, jak mi vítr čechrá vlasy. Jsem tam, poslední kilometr 4:20. Takhle rychle jsem ještě neběžel. Sice mi vylítnou sliny na moje nové Ascics tričko (už nevypadám tak dobře), ale tepovka jde na sto dvacet za minutu deset. To je dobrý. 15km, 1:15:23, 95 výškových metrů, průměr tepovky 155 (že by byla ještě srdeční rezervička??). Protažení, do auta a domů. Překvapivě se únava nedostavuje. Mám v sobě pořád energii, snad bych možná mohl běžet znova (to by mne ale asi rychle přešlo, endorfiny jsou věc jedna, fyziologie druhá). Teprve teď večer cítím únavu v nohách, až na jedno koleno nic nebolí (to koleno úplně nepatrně). Je mi zkrátka dobře.

Přátelé, tak tohle mi za těch sedm set kiláků stálo. ;)

prasátko: furt stejně, chjo

Pokud někteří čtenáři ještě neznají pojem Runner's High, stačí rozkliknout nadpis tohoto zápisku... ;)