Proč blog?
Rozhodl jsem se psát blog a vím, že rozhodně nejsem sám. Blog má dnes skoro každý a kvalita je z pověstných osmdesáti procent - přiznejme si - úděsná. Proč psát blog
popsal moc hezky aKB ve svém
blogu a já nemám moc co bych dodal, abych autora neopakoval. Nejvíce mě zaujala dvě slovní spojení, jedním je "můra musí ke světlu" a druhé je to, že člověk sice píše blog více méně pro sebe, ale s "vědomím možného čtenáře". I u mne už delší dobu převažuje pocit, že "můra musí ke světlu", prostě chce se mi tu a tam i přes vlastní sžíravou lenost psát s vědomím, že bývaly doby, kdy jsem psal a dnes mi to poněkud chybí... Mno, uvidíme, co ze mne bude padat.
"Vědomí možného čtenáře" je o tom, že v podstatě ani nechci, aby tehle blog byl nějak výrazně čtený. Koneckonců, byla by to troufalost. V době Interenetu a blogů je výrazný přetlak autorů, nikoli čtenářů. Asi rozešlu link velmi omezenému počtu lidí a svou identitu nechci zvěřejnit, protože vzhledem k povaze blogu ani není důležitá. Na druhou stranu by blog ale postupem času mohl obsáhnout informace a zkušenosti, které by se aerobním tragédům jako jsem já mohly hodit. (Vždyť je o sportu v životě nesportovce, a to je mysím téma, které osloví spoustu z nás.)
Proč aerobní tragéd?
Před časem jsem zavedl pojem aerobního tragéda. V prvé řadě tím myslím sám sebe, ale aerobní tragédství považuji za jistý fenomén, který je třeba na popsat. Začnu sám od sebe. Od ranného mládí nejsem sportovní typ - neboli přirozený talent - byť jsem nikdy nebyl třeba ve škole za "válečka". Prostě průměr, aerobní sporty mi moc něšly, naopak sprinty a hody, tudíž dynamické sporty, docela ano. Důležitá poznámka:
vždy jsem nenáviděl běhy delší než sto metrů a navíc mi opravdu něšly, klasické tři kilometry na gympu jsem běhal hodně přes dvanáct minut a vždy se mi chtělo doslova umřít. Nikdy jsem nedělal systematicky žádný sport, od gymplu vůbec nic. Jen jsem se válel a válel, až do svých třiceti, kdy jsem se podezřele začínal zadýchávat do schodů. Uvědomil jsem si, že ani moderní medicína mi nemusí pomoci a umřít v relativně mladém věku jako většina mých příbuzných díky infarktům a podobným legráckám (ach ta anamnéza hypochondra;) se mi zas moc nechtělo a já se rozhodl začít jezdit na kole. Bylo to dost těžké, párkrát jsem toho nechal a až teprve někdy od roku 2002 mi to trochu jezdí, najedu tak pět tisíc kilometrů ročně, občas si zajedu na nějaký ten silniční nebo bajkmaratonek a vždy dopadnu dost špatně, řekněme v polovině startovního pole. Na druhou stranu se cítím dobře, zhubnul jsem a je to docela fajn.
Nicméně. Proč aerobní tragéd? Protože nemám talent k aerobním (vytrvalostním) sportům a ročně najetých pět tisíc kilometrů je na jednu stranu docela dost a dává mi to výkonnost takovou, že se občas mohu vytahovat nad svými známými, kteří mi díky svému přirozenému talentu ještě před krátkým časem hravě ujížděli. Jenže pokud takový aerobní talent začně jezdit (rozuměj trénovat) stejně jako já, pak začne být rázem lepší než já. Protože má aerobní vlohy a já nikoli. To, že mne příroda vybavila jakýms takýms talentem k dynamickým sportům, mi je při jízdě na kole a jiných vytrvalostních sportech na nic.
Rád bych na tomto místě stvořil jakousi definici aerobního tragéda, třeba se bude hodit:
- aerobní tragéd nemá vlohy k vytrvalostním sportům a ani ve škole mu něšly, ba co víc, přímo je nenáviděl
- aerobní tragéd až do svého počínajícího středního věku (řekněme alespoň do třiceti) nic nedělal a mohl si v klidu válet šunky
- aerobní tragéd pak znervózněl a začal pěstovat sport, ale nejde mu to tak, jako jeho vrstevníkům, kteří prošli podobným vývojem s tou vyjímkou, že v mládí buď pěstovali aktivně nebo vrcholově nějaký sport a až poté si začli válet šunky, případně mají jednoduše vlohy a jdou jim vytrvalostní sporty dobře ledva začnou trénovat, i když jim táhne na čtyřicet nebo i více
Proč maratonský deník?
Takže jsem se sám snad docela dobře popsal a pojďme k jádru pudla. Už nevím, kdy u mne došlo k osudovému hnutí mysli a kdy jsem si usmyslel, že poběžím maraton. Jedná se více méně o mentální cvičení, pomstu sobě sama za to, že jsem vždy nesnášel běh a nikdy, ani trošku, jsem systematicky neběhal. Spousta lidí mi říká, že bych měl zůstat u svého kola, že na běh nejsem zvyklý a příliš starý, že si zničím snad všechna ústrojí v těle a že maraton je rasovina.
Ano, to je. Právě proto. Navzdory všemu to alespoň zkusím. Na kolo samozřejmě nezanevřu, vždy zůstane mým hlavním sportem, který ve mne vypěstoval mimořádně příjemnou závislost na sportu, kterou jsem si ještě před pěti lety ani ve snu neuměl představit. Chci se naučit běhat, třeba jako doplňkový sport, když nemůžu jet na kole, a logicky se u toho nechci zmrzačit. Ale teď je tady ta výzva, maraton. Myslím si, že
je škoda jednou umřít a neuběhnout ho. Tudíž jsem si stanovil cíl, že chci příští květen maraton zkusit, ten pražský.
... a
převážně o tom je tehle blog. Bude zaznamenávat mé pocity běžce, absolutního začátečníka. O běhání nevím zhola nic, začínám hledat informace na Internetu a jen základní principy tréningu mi jsou známy, a to navíc hlavně z kola. Mám na to sedm a chloupek měsíců. Podle všeho je to málo. Nicméně doufám, že nejsem blázen a nezmrzačím se. Podle mého odhadu teď je tak osmdesátní pravděpodobnost neúspěchu a že tento blog prostě skončí tím, že cíl zůstane nesplněn. Ale ten samotný pokus - věřím - za to stojí.
Blog je sice psán pouze s vědomím "možného čtenáře", ale já doufám, že by se třeba jednou mohl hodit někomu, kdo se pokusí o stejnou ptákovinu jako já. Prostě taková částečná sonda do duše aerobního tragéda, který zkusil maraton. Začínám běhat dnes, 1. října 2004.