... listopad utekl jako voda

Shrnutí za listopad jsem klidně mohl napsat už v neděli dvacátého osmého, protože jsem si naplánoval plus mínus třídenní běhací pauzičku (nepočítám zítřejší spinning). Při vší skromnosti si ji snad zasloužím, dávky zvyšuji docela nepřetržitě už čtvrtý týden. Po sobotní čtrnáctce jsem ještě v neděli dal lehce sedmičku po lese a překvapivě to nebyla taková tragédie, přestože toho mám docela dost. Naštěstí se únava projevuje jen tím, že mne (docela příjemně) bolí nohy, žádné trable s koleny (teda skoro ;), žádné ostřejší bolesti, prostě příjemná, byť úporná, únavička. Je třeba dát tělu nějaký čas na odpočinek, jinými slovy mu dát šanci na superkompenzaci. ;)

Běhal jsem běhal a naběhal za listopad 105km, takže jsem si splnil takový minicíl, který se mi zhruba od půlky měsíce převaloval v hlavě - stovka za měsíc. Původně jsem si na konci října dal závazek, že uběhnu v kuse alespoň dvanáct kilometrů bez nějakých šílených následků. To se mi splnit povedlo, uběhl jsem skoro patnáct a je to hned veselejší.

V listopadu jsem se naučil běhat brzo ráno, zjistil jsem, že běhat se dá jak na sněhu, tak v děsivém studeném slejváku. Poprvé ve svém životě aerobního tragéda jsem běžel přes hodinu a postupně se propracoval k tomu, že desítky se staly relativně normální tréninkovou jednotkou bez katastrofických následků, přičemž jsem si zkusil zaběhnout i něco přes čtrnáct kilometrů a neumřel u toho.

Nicméně trápí mne pár věcí. Zjistil jsem, že zhruba sedm měsíců je pro absolutního běhacího začátečníka jako příprava na maraton fakt málo (není to žádný objev, pár zkušených běžců mi již řeklo, že jsem magor). Již teď je mi jasné, že nemůžu natrénovat tolik, abych maraton zaběhl v relativním klidu. Je třeba se tedy psychicky připravit na to, že to bude boj o přežití a o nezmrzačení se. Další věc, která mi dělá starosti, je rychlost. Abych se nezmrzačil, nechci ji ještě trénovat, logicky dávám přednost objemu. Niméně pět a půl minuty na kilometr, což cca odpovídá čtyřem hodinám na maraton, se mi pořád zdá jako docela fofr... Jo - a taky flákám pořád ještě protahování, přestože jsem si svatosvatě slíbil, že nebudu blbej a že si na stretching vyhradím čas. Jsem blbej, nevyhradil, zatím.

Cíle na prosinec si stanovím jednoduše. Zkusím běhat tak, abych zvládnul řekněme jednou sedmnáctku a naběhal aspoň sto dvacet kilometrů. Sto dvacet ovšem nemusí být žádná sranda, protože přes svátky asi budeme v jizerkách a tam to záleží na množství sněhu. Poprvé si přeju (a teď mne dost běžkařů prokleje), aby bylo míň sněhu a dalo se běhat.... To jsem teda dopadl, vždycky jsem se na běžky těšil a teď fóbie zvaná maraton nemilosrdně odstraňuje z mozku vše, co jí stojí v cestě... :)) (Jediný kolo jí hodlám na jaře vnucovat, přes to nejede vlak...)

Takže ještě obligátní poučení za listopad:

• Ibalgin nefunguje jen na bolavá kolena, ale i na zuby (to jsem se ještě tady "nechlubil", že jsem proběhal cca 14 dní s bolavými zuby - díky své vlastní blbosti)
• běhátko od Polaru funguje skvěle a je to vskutku motivační nástroj (zejména v případě sledování vzdálenosti a tempa na kilometr)
• ráno se dá běhat, ale je to drsný
• i aerobní tragéd vydrží běžet přes hodinu
• neexistuje špatné nebo dobré počasí, je to věc vnímání optikou naší nálady ;)
  

Čtrnáctka na konci listopadu ...

... uf. Jak se měsíc blíží ke svému konci (a já toho začínám mít dost a jsem zralý na odpočinek), uvědomil jsem si, že je sice fajn, že běhám bez vážných následků nějaké ty desítky, nicméně jsem si vzpomněl na svůj závazek na konci října uběhnout v listopadu alespoň 12km bez následků ;)

Dnes byl ten (skoro) správný den se do toho pustit. Po úterní desítce jsem běhal trochu ve středu i ve čvrtek, v pátek si dal pauzu a musím říci, že to je ještě málo. Potřebuji odpočinku trošičku více, týdenní dávky kilometrů se zvyšují už čtvrtý týden po sobě a to je ideální čas pro pauzičku. No nevadí. Dvanáctka tento měsíc padnout prostě musela a navíc mne láká hranice sta měsíčních kilometrů, která je na dohled. Pokud zítra zvládnu jít vyklusat více než tři kilometry, pak hranice měsíční stovky padne.

Ráno jsem si po pracovním týdnu přispal a krátce po snídani vyrazil na svou domnělou lesní dvanáctku. Prvních tak šest kilometrů se mi běželo mizerně, jednak je to soustavně do mírného kopce a jednak ne zcela odpočinuté tělo se brání něco dělat. Běžel jsem dlouho jedním směrem až k silnici, kterou důvěrně znám z kola a uvědomil jsem si, že pokud nechci běžet úplně stejnou cestou zpět, pak má dnešní trasa bude mít asi o něco více než dvanáct kilometrů. No, nakonec jsem se docela dobře rozběhnul, mé sebevědomí vzrostlo a všechno šlo v pohodě přes studený déšť, se kterým jsem z hlediska oblečení zrovna moc nepočítal. Únava se začala překvapivě dostavovat až někdy na třináctém kilometru, kdy mi k autu zbýval zhruba kilometr a půl. Je zajímavé, že mne začaly pobolívat svaly, o kterých jsem vůbec nevěděl, že je mám. Naštěstí kolena nic, záda skoro nic. Prostě dobrý. Nakonec to bylo čtrnáct a půl kilometru, sice v mizerném tempu dost přes šest minut na kilometr, ale zase na druhou stranu tam padlo přes sto výškových metrů. Doběhl jsem a musím přiznat, že docela spokojen. Teď sice sedím a mám pocit, že mé nohy jsou ulity z olova, ale na druhou stranu mne nic vysloveně nebolí. Uvidím zítra. Nicméně je fér přiznat, že ta čtrnáctka je asi tak maximum, co bez nějakého divadla teď mohu uběhnout. Ale pozor, je to už třetina maratonu ;)

Galeje a psychika...

Řekněme asi před dvěma lety jsem ohledně svého ježdění na kole učinil důležité rozhodnutí, jehož ovoce i teď sklízím. Vždy jsem trpěl tím, že jsem se stresoval ohledně počasí, které mne čekalo. Stávalo se, že jsem se na vyjížďku na kole těšil a nakonec blbé počasí či dešťová přeháňka způsobila blbou náladu. Došla mi trpělivost a rozhodl jsem se, že počasí budu ignorovat (koneckonců je to v dnešní době jen otázka oblečení). A vida, po nějaké době drobného sebezapření to začalo fungovat. Jezdil (minulý čas používám proto, že teď jsem díky běhání kolo dočasně na zimu zasunul trošku do pozadí) jsem v létě, v zimě, v dešti, ve sněhu, prakticky za jakékoli teploty. Nakonec mne to překvapivě po chvíli zácviku začalo bavit a počasí přestalo hrát roli. Skutečně očistný proces pro duši. Proč to ale píšu.

Dnes mi odpadla plánovaná ranní pracovní schůzka, nicméně mazaně jsem si nechal blokovaný čas v kalendáři a vyrazil před odjezdem do práce na svou již obvyklou lesní desítku. Být to před dvěma lety, tak se na to vykašlu. Dva stupně nad nulou, permanentní liják s větrem, zhruba deset čísel jakéhosi vodosněhu kombinovaného s potoky vody a gigantickými kalužemi. Vyběhl jsem a začal mít pochybnost, zda-li se to vůbec dá, takže jsem místo obvyklých lesních cest (tam by běhat opravdu nešlo) vyrazil po důvěrně známé lesní úzké asfaltce. Je to paradox. Kompletně promáčen, bičován proudy téměř vodorovně letícího deště, jsem se dral nejdříve pět kilometrů do lehkého kopce abych se tam otočil a šupajdil zpět. Nakonec jsem doběhl k autu, odjel domů, sundal ze sebe desetikilové nacucané oblečení a měl z toho běhání radost. Asi tolik jsem chtěl říci... ;)

Běhátko a desítky

Tehle týden jsem už relativně v pohodě dal dvě desítky a z toho mám docela přirozeně radost. Uběhnout deset kilometrů bylo pro mne ještě nedávno něco, co jsem si při nejlepší vůli prostě nedokázal představit.

Středeční lesní desítka šla po dvou dnech odpočinku výborně, dokonce jsem poslední tři kilomentry zkusil trochu zrychlovat. Ve čtvrtek jsem si dal pauzu, v pátek večer vyrazil na obvyklý městký čtyřkilometrový okruh a v sobotu ráno mi trochu plány překazil sníh, který stihnul napadnout v docela hojném množství. Zkusil jsem tedy dát svoji lesní desítku ve sněhu, šlo to sice trochu víc ztuha, ale šlo. Dnes v neděli jsem si původně myslel, že ještě něco oběhnu, ale včerejší sníh vykonal své. Ráno jsem se probudil s nohama jako z olova (ani tolik to nebyla typická ostrá bolest svalů, jako jejich "olověnost") a navíc začalo popichovat levé koleno. Fóbie z bolesti kolen ještě není zapomenuta, proto jsem udělal racionální rozhodnutí a na běhání se vykašlal.

Přes týden jsem konverzoval s Beetem, který má svůj hezký běhací blog, běhá výkony, o kterých se mi může jen zdát a který mi sdělil, že "osmdesát kilometrů se mu zdá na první běhací měsíc dost". No, já mám naopak strach, že to je málo a že se takhle k maratonu nemůžu dohrabat. Na druhou stranu ale nechci udělat tu kravinu, že to přeženu a že budu muset vysadit. Tehle týden jsem sice přežil běhání s bolavým zubem, ale s kolenem by to fakt nešlo ;)

Již docela dlouho jsem příznivcem měřičů tepové frekvence Polar, používám je už léta a začátek běhání jsem využil k tomu, že jsem si pořídil model, který umí dle mého neuvěřitelné, a to měřit rychlost běhu, tempo na kilometr a logicky i vzdálenost (kromě toho, že bezdrátově funguje jako cyklokompjůtr s čidly rychlosti a kadence šlapání, které mám z minulého Polaru na kole). V pátek a v sobotu jsem běhátko zkoušel a funguje neuvěřitelně... jen to tempo, které ukazuje, mne posouvá do poněkud panického módu ;)

... na sněhu

... Tenhle týden jsem se rozhodl, že bylo dost flákání a že trochu navýším objem. Po nedělním prvním desetikilometrovém běhu jsem očekával únavu, takže jsem si dal denní pauzu a vyběhl v až úterý večer a očekával bídu. Nebyla. Běželo se mi docela fajn a dokonce jsem si zkusil i tempo, určitě to mohlo být pod pět minut na kilometr. Zasloužilo by se ale dodat, že jsem - plánovitě - běžel jen tak odhadem čtyři kilometry...

Po středečním spinnigu jsem si dal den pauzu, v pátek vyrazil časně ráno na svůj pětikilometrový okruh a běžel ho tak, abych vydržel běhat další dva dny o víkendu v jizerkách, kam jsme odjeli na chalupu. Sobotní ráno bylo překvapení, první sníh. Nemám zkušenost s běháním po sněhu, a tak jsem protáhl svůj okruh na Královku, bylo to necelou hodinu a bylo to fajn. Je to sice do kopce, nohy v neděli už trochu bolely, ale stejný okruh jsem zaběhl ještě jednou v neděli a k mému překvapení ještě o chlup rychleji... Suma sumárum čtyři běhy plus jeden spinning tento týden, z toho dva delší. Když to sečtu, pořád je to žalostně málo. Objem je někde jinde, bude to horší. Teď si dám dva dny pauzu a ve středu o státním svátku zkusím něco delšího... Každopádně už teď se mi vkrádá myšlenka: jednoho dne budu muset začít trénovat i rychlost (stávající je ostudná), a to bude těžké a bude to ještě víc bolet ;)

Tak tohle mne fakt dostalo...

Kristin Armstrong, bývalá žena šestinásobného vítěze Tour Lance Armstronga, začala běhat maratony. Trošičku Armstrongovu kariéru sleduji, ale tohle mi fakt uniklo. Kristin bojovala se splínem po rozchodu s velkým Lancem mimo jiné tím, že se pustila do běhání, a to vskutku impozantně. Zaběhla už dva maratony, a co víc, v čase 3:45!! To mne absolutně vykolejilo, neboť já sám již teď vím, že pro mne je samotné uběhnutí maratonu cílem hodně těžkým, hranice čtyřech hodin pak hranicí snů... A já měl doteď Kristin Armstrongovou v dobrém slova smyslu za křehké až éterické stvoření, řekněme za domací puťku. Nejen že se za takový názor nyní trošku stydím, ale článek v Procycling a v NY Times mi řekl o rozchodu Armstrongových opravdu hodně, byť mezi řádky. Smekám před tebou, Kristin.

Poprvé přes hodinu

Nic mě nebolelo a měl jsem tři dny běhací pauzy, proto jsem si dnes v neděli dal delší běh. Fakt je, že tehle týden jsem se moc nevyznamenal. Úterní ranní běh, ve středu pravidelný spinning a další, byť delší, běh až dnes. Prostě čtvrtek a pátek jsem obětoval od nevidím do nevidím práci a včera jsem toho měl tak dost, že jsem odpoledne upadl do spánku blízkého bezvědomí a z běhání nakonec nebylo nic. Hm, tak takhle by to ale do budoucna nešlo. Na maraton to je zoufale málo.
Takže, dneska to bylo chloupek přes hodinu a (asi) chloupek přes desítku. Odjel jsem do blízkého lesa kde se perfektně běhá, vyrazil a říkal si, že bych přece jen hodinu mohl zkusit. A vida, docela to šlo. Po půlhodině mě začaly sice bolet záda, aby mě po deseti minutách daly pokoj, nicméně ke konci běhu začal bolet lýtkový sval (no, spíš cosi mezi lýtkovým svalem a achilovkou), takže to úplně bez problémů nebylo. Teď mám trošku problém sejít schody a pajdám, ale to je v pohodě, neboť se téměř jistě jedná o trošku natažený sval, což je proti zkušenosti s koleny úplná procházka růžovým sadem. Je to ale stejně dobrý pocit, běžet přes hodinu, doufám, že teď to bude často ;)
S tím pobolíváním všeho možného mne tak napadá - asi to přece bude chtít se starat trochu lépe o své tělo a věnovat přiměřený čas stretchingu. Z kola jsem zvyklý, ale je to jen takové šup šup po vyjížďce a u běhání to zjevně nebude stačit. Vrátím se k jedné knížce od stretchingového guru Boba Andersona, kterou jsem si kdysi koupil a kterou mohu jen doporučit. Nastuduju stretching pro běh a pak je to jen o vůli...

Ranní běhání

Nezbývá mi než se přinutit taky běhat ráno. Je to o to horší, že nejsem ranní ptáče. Dnes jsem vstával v šest, vyběhl na pětikilometrový běh tak, abych ještě stíhal odvést potomka do školy a odjel na rozumnou dobu do práce. Zajímavá zkušenost. Když se člověk přinutí vstát a překonat první mentální krizi a vůbec vyběhnout, neběží se špatně. I když - sledoval jsem tepovku a ta permanentně byla skoro o deset nižší než obvykle, i když jsem byl odpočinutý. Jako by srdce nechápalo, že po něm ráno něco vůbec chci...