pátek, prosince 31, 2004

A máme tu Silvestra

... což jsou pro mne absolvované první tři (opravdové) běhací měsíce (v životě!;)). Zhodnocení za prosinec ještě napíšu, protože teď mne chytla nějaká předvečerosilvestrovská lenost.

Včera jsem - poprvé letošní zimu - vyrazil s Albertem na běžky, nebyla to kupodivu žádná velká tragédie, byť mi Albert ujede, kdy se mu zachce (na jeho dva bruslící kroky já udělám tři;) Nicméně tepovka v pohodě, nohy jakž takž taky. To je změna oproti minulým letům, kdy první výlet na běžkách byl vždy čiré utrpení. Dnes jsem běžkám odolal a vyrazil po sněhu do kopců, dal jsem něco přes desítku a jakž takž to šlo. Každopádně tepovka v pohodě, na sto dvacet se skutečně už vrací během zhruba půl minuty, což značí, že nemoc je definitivně pryč. Jen nohy a svaly bolí, ale to je asi úplně normální.

Jinak děkuji všem svým (byť původně ne zcela čekaným;) čtenářům za přízeň, za komentáře, cenné rady a přeji vám všem jen to nejlepší v novém roce.

středa, prosince 29, 2004

Futeř že by psa nevyhnal

V pondělí po svátcích (mám dovolenou, muhehe) jsem pokračoval v zoufalé snaze se vymanit ze spárů nemoci a chemie putující kdesi v mém těle. Moc mi to nešlo. Dal jsem osmičku s kopcem, bylo to o chlup lepší než v pátek a v neděli, ale jinak celkově žádná sláva. Tepovka se pořád ne a ne uklidňovat po doběhnutí rozumnou rychlostí... minuta a půl.

Včerejšek jsem obětoval přesunu do jizerek a udělal si tak znovu odpočinkový den. Dnes jsem chtěl vyběhnout a pořád se ne a ne rozhoupat. Důvodem byla permanentní mlha, vichr, sněžení. Nakonec vůle tak tak zvítězila a já skutečně vyběhl. Nevím, co jsem měl za pohnutí mysli, ale tak nějak jsem místo běhu směrem k civilizaci mechanicky vyrazil směrem na svůj okruh přes Královku, neboli do kopce a neboli (prakticky) bez ochrany lesa. No, byla to chuťovka, Hanč a Vrbata hadr. Dral jsem se do kopce, namrzlé obočí a tváře, ale docela to běželo, tak to rázem šlo přežít. Zajímavá zkušenost - za celou cestu jsem potkal pouze nějaké dva nebožáky na běžkách. Zato jsem v první části trati u Hrabětic potkal ještě běžkyni (!), která sice běžela opačným směrem, ale zjevně byla fyzicky někde jinde. Když už jsem se blížil ke Královce, za vichru, vodorovně letící krupice, totální mlhy a honilo se mi hlavou, jak jsem dobrej, jak mám silnou vůli a jak si tak vůbec zasloužím za takovýhle galeje ten maraton doběhnout... tak proti mně najednou vyjel bajker(!!), zamumlal cosi jako "čau'ole" a zase zmizel v totálním mlíku. Drsná to povaha. Každopádně ať tak či onak, už je to lepší, sláva. Z Královky se mi to frčelo krásně z kopce, futeř nefuteř a já zjistil, že jsem jen tak zabehl tehle okruh o tři minuty rychleji než obvykle... a tepovka se zklidnila za čtyřicet vteřin... že by konečně? Nohy mne sice bolí (v euforii jsem úplně zapomněl na protažení), zítra poprvé vyrážím s kámošem Albertem na bežky, tak se vlastně všecko uvidí...

neděle, prosince 26, 2004

Už zase skáču přes kaluže, ale...

... stojí to za prd. Chápu, že po nemoci to nikdy není úplně super, ale tady to nabývá nepěkných rozměrů. Důvod je nasnadě. Kdybych nebyl chemický Alí a neexperimentoval na sobě se "zaručenými antibiotiky nové generace" (viz. kapilola "Antibiotika", preparát Sumamed), tak by to mohlo být s velkou pravděpodobností výrazně veselejší.

Jak jsem psal, v pátek na Štědrý den jsem se obdaroval prvním během (pokud nepočítám spinning minulou středu, tak to je výpadek devět dnů!). Byla to desítka a to po asfaltu v pekelném lijáku. (Jinde ani běhat nešlo, nakoukl jsem do lesa a samý led a bahno.) Šlo to mimořádně blbě, nějak jsem ji odpajdal v šíleně pomalém tempu, ale to zajímavé přišlo až potom. Doma mžitky před očima, tepovka 80, nebylo mi dvakrát perfektně. Navíc v sobotu ráno jsem měl klidovou tepovku 65 (u mne normální je v tuto roční dobu 48!), což je příšerná hodnota, tu mívám někdy vyjímečně v sezóně po dlouhém cyklomaratonu, na kterém se totálně zruším.

Tudíž jsem sobotu chtě nechtě vypustil a vyrazil znovu až dnes. Ráno klidová tepovka jakž takž 54, takže jsem doufal, že to bude o chloupek lepší. Nebylo. Zase ufuněný, zase nejsem v pohodě, a to jsem dal jen osmičku s jedním kopcem. Co hůř. Za á jsem ztratil ty zárodky jakési lehkosti a radosti z běhání, které jsem před zákeřnou chorobou měl, za bé si měřím poměrně pravidelně po doběhu dobu, za kterou se mi tepovka vrátí na sto dvacet a tentokrát jsou výsledky děsivé. Normálně v mém případě trvá uklidnění tak půl až tři čtvrtě minuty, tentokrát to byly v obou případech dvě minuty(!!), co dle mého odhadu odpovídá tak šedesátiletému kardiakovi.

Ach jo. To se mi organizmus mstí za tu chemii, co jsem mu úplně zbytěčně naservíroval... Na druhou stranu - teplotu jsem neměl, příznaky choroby jsou dávno pryč včetně oblíbeného kašle (ten tentokrát zmizel úžasně rychle, mám pocit, že za to vděčím těm hektolitrům sladkého čaje, nikoli přiblblým antibiotikům), takže musí fungovat. Nehodlám se zrušit tím, že se budu nutit přes závit. Ale klidným běháním snad nemůžu nic zkazit, prostě počkám, ono to (možná ;) zas naskočí...

středa, prosince 22, 2004

Polámal se mravenec II.

... No, je to horší, než jsem si myslel. To je zajímavé, člověk si vždycky myslí, že když na něj sedne viróza, tak je z toho za dva tři dny venku a ono je to vždy minimálně těch sedm, koneckonců jak praví lidová moudrost o léčené a neléčené rýmě. Já to tentokrát zatím přežívám bez nenáviděné rýmy, otázka ovšem je, zda-li je to dobře. Viróza se u mne projevuje suchým dráždivým kašlem, což není zejména v noci nic moc. Navíc zkušenost praví, že to trvá dost dlouho... Na druhou stranu moje stejná zkušenost praví, že od určitého okamžiku mne kašel pomaličku stejnou (pomalou) rychlostí opustí, ať trénuju či netrénuju.

Ve skrytu duše jsem ještě v neděli doufal, že dnes bude ten den, kdy se poprvé půjdu proběhnout. Ani náhodou. Mráz a kašel není ta správná kombinace, prostě rozum (protentokrát) zvítězil. Ale teplotu jsem neměl, klidová tepovka v pohodě, tak brzo bude dost flákání. Reálně to vidím tak, že si v pátek k jéžišku nadělím první proběhnutí...

Bohužel to znamená, že musím přeplánovat prosinec. Prostě jsem zbaběle vzdal cíl 120km za měsíc, uvidím, co zvládnu (kruci, a to to vypadalo tak nadějně první půlku měsíce). Navíc po svátcích odjíždíme do jizerek a budu běhat co sníh dovolí, nebo zvolím běžky... To ovšem neznamená, že leden bude jednoduchý. Abych byl na relativně správné cestě ke květnovému maratonu, leden vidím na 150km, od února pak 200km. To jsem zvědav, jak to budu snášet ;)

Abych se přiznal, docela mne překvapilo, kolik má tento blog čtenářů... Všem vám děkuji za přízeň a za milé maily. Užijte si vánoce!

neděle, prosince 19, 2004

Polámal se mraveneček

Název tohoto zápisku jsem si vypůjčil z mé oblíbené fyziologické poradny Ondry Vojtěchovského, kterou mám historicky přečtěnou a na jejíž stejnojmennou kapitolku jsem si v těchto dnech bohužel vzpomněl a bohužel pozdě, neb jsem si navíc na "zaručenou" a blbou radu vzal medikament, před kterým Ondra vysloveně varuje :(((.

Stačilo málo. Ve čtvrtek ráno jsem nepřiměřeně dlouho a nepřiměřeně oblečen stepoval na mrazu a večer už jsem pociťoval lehké pálení v krku. Protože jsem byl na cestách a neměl jsem u sebe svůj osvědčený Stopangin (ten když je aplikován včas, tak v kombinaci s megadávkou céčka docela spolehlivě pomáhá), nechal jsem pálení pálením a už o čtvrteční noci a v pátek bylo zle. V pátek a v sobotu jsem nemohl mluvit (alespoň to nebyla rýma, kterou nesnáším), aby mne dnes již opět pálilo v krku a zánět se dral směrem nahoru. Navíc jsem si nechal v pátek vnutit "zaručené" antibiotikum "nové generace", bere se jen jedna tableta po tři dny. Úplně nanic. Moc dobře ze zkušenosti vím, co pomáhá a stejně vždycky blbě experimentuji ve víře, že se budu moci k trénování vrátit dřív. V pátek jsem si například naivně myslel, že když bude v neděli klidová tepovka a teplota ok, tak se půjdu proběhnout...

... ani náhodou. Jediný výsledek je, že nevím, kdy mi bude lépe, jestli se díky mým nesmyslným medicínských zásahům z toho se zpožděním skutečně rýma ještě nevyklube a já se nebudu kopat do zadku kdovíjak dlouho. Proto kdož čtete tento post - nebuďte volové jako já! Jediná účinná léčba u normální virozy jsou zjednodušeně řečeno megadávky céčka, megadávky oslazeného čaje a klid. Funguje to, tělu se musí dát čas. Jsem nepoučitelný, jsa sám na sebe značně naštván. Měl jsem prosinec krásně rozběhaný, plánovaných 120km bych uběhnul v pohodě a ještě by mi zbyl poslední týden celý na běžky v jizerkách.... No, a teď je všechno v čudu. To jsem zvědav, jak rychle se mi bude dařit hnusnou nemoc odehnat....

Jinak ohledně léčby takovýchto viróz existuje jeden skvělý článek (s medicínských vysvětlením zde) ze zmiňované fyziologické poradny, který je prostě vynikající - já bych autorovi Ondrovi V. za tento článek dal Nobelovu cenu za medicínu ;) Tak polopatické to je.

čtvrtek, prosince 16, 2004

Kolo versus běh

Běhám už skoro tři měsíce a snad si mohu dovolit napsat první srovnání na téma kolo versus běh. Obě tyto aerobní aktivity jsou často ty hlavní, které jsou terčem pokušení typického aerobního tragéda. Jak známo, na kole už jezdím déle (a kolo určitě zůstane mým hlavním sportem), zatímco v běhání jsem čiročirým začátečníkem. Navíc se přiznávám a v tomto blogu se i opakuji, že běhání jsem odjakživa nesnášel. Mé maratonské martýrium je hlavně k tomu, abych svůj odpor proti běhání prolomil a běhání se stalo mým doplňkovým sportem. Uvidíme... Přesto zkusím rozdíly popsat objektivně, ne ve prospěch kola.

Zde je tedy mé první srovnání kola a běhu, jejich výhod i nevýhod, jak je očima běhacího začátečníka vidím. (Modře jsem si dovolil zvýraznit výhody kola, zeleně pak výhody ve prospěch běhu.)

Jízdou na kole vydáváte řádově více energie než běháním. Vysvětlím, co tím míním, neboť to považuji za naprosto zásadní výhodu kola, hlavně pro aerobní tragédy, kteří chtějí něco natrénovat. Nejen aerobní tragéd, ale i poměrně slušný běžec běhá zhruba hodinu, maximálně řekněme dvě hodiny. Na kole možná jedete v maličko nižší intenzitě, ale většinou podstatně déle. To samo o sobě znamená značně vyšší spotřebu zrádných kalorií. Pro informaci - teď si myslím, že se s běháním až tak neflákám (dávky můžu zvýšit tak maximálně dvakrát, když předpokládám, že budu třeba běhat ~200km měsíčně) a spálím při sto km měsíčně cca 15 tisíc kcal. Přitom průměrný cyklistický měsíc v mojí sezóně aerobního tragéda znamená od 35 tisíc do 60 tisíc kcal měsíčně. Z toho jednoznačně vyplývá, že na kole se výrazně lépe hubne a zlepšuje aerobní výkon, kdo má o to zájem.

Výše uvedená záležitost ale s sebou přináší jednu výhodu z hlediska běhu, a to že běháte menší časový úsek, takže se dá běhat prakticky vždy, v mém případě zejména ráno a večer. Pokud není od kuropění nebo do pozdního večera vidět, kolo v tomto ohledu nemá šanci. Pro nás pracující má tato věc cenu zlata, stejně jako fakt, že běhat se dá snáze a bezpečněji ve tmě, než jezdit po nocích na kole.

Podle mého je nesporné, že u běhu hrozí vyšší nebezpečí zranění než při jízdě na kole (nemám na mysli zranění díky pádu). Důkazem jsou bývalí vrcholoví sportovci (atleti, košíkáři, volejbalisté apod.), kteří až na vyjímky po skončení kariéry běhat nemohou, neboť jejich klouby a podobné věci jsou ve značně žalostném stavu. Fakt ale je, že vím o běžcích v pokročilém věku, kteří zmrzačeni nejsou. Asi zde prostě platí pravidlo té správné míry a naslouchání svému tělu.

Na druhou stranu u kola hrozí větší nebezpečí zranění díky pádu nebo jako důsledek toho, že vás sestřelí nějaký magor v autě. U běhu je toto nebezpečí hodně omezené.

Důležitá věc. Na běhání je dobré to, že samotné vyběhnutí vyžaduje téměř nulový čas na přípravu na rozdíl od kola. Kolu přece jen musíte věnovat nějaký čas. Údržba, příprava kola, flašek atd. může spotřebovat nepříjemný čas, a to je zejména v pracovním týdnu často kritická věc.

Běhat se dá opravdu všude, neb si prakticky stačí vzít s sebou pouze boty. Když pojedete s dětmi a s manželkou k tchyni nebo do podobných atraktivních destinací, dovedně schováte boty a pak snadno frnknete, zatímco montování kola na střechu plus nakládání všech cyklistických propriet zcela jistě způsobí výrazně vyšší úroveň nevole.

Kolo je výrazně lepší sport co se týče party. Běžci tolik party jako kolaři netvoří, to je prostě fakt. Jsou to dost často samotáři, skupinky běžců jsou (běžci, sorry) ojedinělé. Na kole se naopak party tvoří, a navíc je daleko lepší jezdit ve skupině. Dokonce by se dalo říci, že kolo je i rodinný sport. Nutit výše uvedené děti s manželkou běhat a navíc pohromadě je prakticky nerealizovatelné, vzít je na výlet na kole může naopak vyústit v kladné body.

Určitě mne ještě napadne pár dalších rozdílů, jako že kolo je na rozdíl od běhu téměř ideálním sportem pro rehabilitaci, ale to si nechám na později, neboť už mi dochází můza a čas ;) Kdo chcete, poraďte ;))

úterý, prosince 14, 2004

Na asfaltu

Tak jsem si konečně tři dny odfrknul a dnes ráno byl ten správný čas si jít zaběhat. Protože jsem pospíchal, musel jsem vyběhnout ještě za tmy a - přiznám se - do obvyklého lesa jsem se neodvážil. Letos jsou přemnoženi kaňouři a nerad bych doběhl s klem zapíchlým kdovíkde... případně další nebezpečí hrozí od nimrodů, které podezírám z toho, že náležitě posilněni by si mne (byť v reflexní žluté bundě) mohli s výše zmíněným kaňourem splést.

Zvolil jsem oběhnutí našeho maloměsta, přičemž část jsem běžel po trase každoročního dubnového půlmaratonu. Nová zkušenost je v tom, že možná dvě třetiny trati jsou po asfaltu nebo podobném tvrdém povrchu. Dosud jsem moc nevěřil radám, že je dobré běhat na měkkém povrchu a teď musím přiznat, že tomu začínám rozumět. Možná že to je o něco rychlejší povrch, ale fakt je, že jsem chvíli trochu cítil kotníky, což se mi v lese ještě nestalo. Myslím, že s delšími běhy na asfaltu mohu klidně ještě chvíli počkat, v tomto smyslu do maratonu času dost.

Asi jsem udělal chybu, ale zkusit jsem to musel. Běželo se mi celkem fajn, takže prvních deset kilometrů z celkových dvanácti jsem bez předchozího plánování zkusil tempo někde pod mým cílovým tempem na maraton. Byla z toho desítka něco přes padesát minut (jsou tam drobné kopečky a ta část tratě, která nevede po asfaltu, je po louce, kde se běží špatně a hlavně pomalu) a musím pocitově říci, že to je na mne moc rychlé. Sice jsem se netrápil úplně nadoraz, ale tímhle tempem bych možná vydržel patnáctku, za nějaký krátký čas při závodní euforii a v teple snad i půlmaraton. Ale víc ani náhodou. (A to jsem v životě neuběhl víc než čtrnáct a půl kilometru, takže houby vím, co mne čeká.) Každopádně pocit je ten, že tempo je vyšší, než mi prospívá, dokonce i koleno se maličko ozvalo. Je to opravdu o objemu, budu dodržovat tempo, které mi rádí běžecká kalkulačka, t.j. něco nad šest minut při normálním tréninku. (Při předpokladu maratonu za čtyři hodiny.) Na druhou stranu mi nic nebrání zkoušet již zmiňované "rychlostní" rady na McMillanově serveru. Začínám být čím dál víc nervózní z toho, že snad nikdy (relativně) rychle běhat nebudu... ;)

pátek, prosince 10, 2004

... že by (konečně) odpočinek?

Tak se snad konečně dočkám trocha odpočinku. Tenhle pracovní týden jsem dal v úterý a dnes ráno svoji obvyklou lesní desítku a vše proložil středečním spinningem. Jak jsem koneckonců psal v minulém postu, k běhání se určitě nedostanu dřív než v úterý, takže mne čekají tři dny sportovního odpočinku.

Něco mi říká, že odpočinek potřebuju, ale na druhou stranu si až tak jistý nejsem. Podle normálních pouček ohledně tepovky bych až tak unavený být neměl, protože i po rychlém konci běhu mi tepovka spadne pod 120 do minuty. Z kola znám, že když mám dost, tak mám fakt dost a tepovka v klidu je dost vysoká a po výkonu se ne a ne zklidnit. U běhání to je jiné. Mé běhy bohužel (asi) nejsou tak dlouhé, aby se to projevilo na klasické sportovní únavě vyjádřené tepovou frekvencí, ale o to více se cítím unaven jaksi obecně. Pravda, ráno se mi běhá celkově špatně, ale teď to je ještě horší. Cítím, že mám svaly plné kyseliny, bolí to, než se rozběhnu, tak mi trvá třeba pět kilometrů než se dostanu do pocitově rozumného tempa (připomínám tempa odpovídající aerobnímu tragédovi, nikoli olympijskému běžci). Navíc jsem ufuněný, přestože ona tepovka není nikterak vysoká. Po oněch pěti kilometrech to je sice o dost lepší, ale přesto prostě to není ono. Suma sumárum, teším se na odpočinek. Mimochodem, ona ta ufuněnost má možná souvislost s tím, jak člověk jí, a tam se přiznám mám značné "rezervy". Dokonce mám v hlavě krátký postík typu "filipika proti žrádlu a sama sobě" nebo tak něco ... ;)

Ještě jeden zážitek. Na McMillanRunning.com jsem našel způsob tréninku, který se mi docela líbí. Jak známo, mám deprese ze svého tempa, které zatím neodpovídá mé představě, že bych měl maraton běžet kolem čtyřech hodin (chápu, běžci se smějí, ale on to je pro mne už docela běh a ne jogging, zejména když si představím, že to je o čtyřiceti dvou kilometrech). Přestože "rychlost" ještě systematicky trénovat nechci, neboť na to nemám a koledoval bych si o zmrzačení, pořád se mi v hlavě povaluje myšlenka jak běhat o chlup rychleji a neubližovat si. McMillan doporučuje tři dle mého tři poměrně chytré typy tréninku jak zrychlovat a nenatahovat do organizmu nepřiměřené množství únavy. Všechny tři jsou o tom, že v průběhu běhu se postupně zrychluje, přičemž lze zrychlovat například v třetinách trati, nebo naopak až na konci, ale o to více (DUSA nebo SuperFast finish).

Trošku to zkouším, v úterý to docela šlo a dnes taky, přestože mi trvalo zmíněných pět kilometrů, než se mé tělo vůbec srovnalo s tím, že po něm chci běhání. Na rozdíl od úterý jsem se pro tentokrát do toho na své poměry ke konci už fakt opřel, druhou půlku desítky jsem běžel docela svižně a poslední kilometr jsem dal kousek nad čtyři minuty, což je pro mne příšerný kalup. A ono už je to moc. Kombinace existující únavy s rychlým koncem běhu vykonal své. Za prvé jsem dostal (vcelku logicky) strašný hlad, cestu do práce jsem za volantem normálně prochrápal a když jsem zasedl za stůl, cítil jsem, že žaludek je poněkud na vodě. Prostě fast finish byl pro tentokrát na mne moc fast. Takže zrychlování je fajn, ale až si pořádně odfrknu a navíc taky musím mít soudnoust na co mám a na co ne, že...

neděle, prosince 05, 2004

Jízda na ledu a neumění odpočívat

Tenhle týden jsem měl v úmyslu po náročnějším listopadovém finiši spíš odpočívat, abych nabral sílu do nových tréninkových dávek. Jak bych to řekl - moc sportovní moudrosti jsem neprokázal. Sice jsem v pondělí a v úterý rádoby odpočíval, dokonce si skočil na masáž nožek, ale to bylo všechno. Ve středu jsem měl absolvovat pravidelný večerní spinning jako první sportovní aktivitu tento týden, ale ráno jsem se probudil nepochopitelně o hodinu dříve a co hůř - chtělo se mi jít běhat. Vyrazil jsem tedy na ranní pětku a napadla mne ta největší kravina - že si ji zaběhnu trochu rychleji. Nejen že mi to po ránu moc nešlo, ale hlavně jsem se ke svému překvapení i na takhle krátké trati unavil, večerní spinning pak nestál za nic, protrpěl jsem ho v nízkých tepových frekvencích, prostě bída.

Ve čtvrtek jsem se tedy logicky cítil blbě a unaven. Na běhání se vykašlal a zkusil to až v pátek po ránu. Dal jsem desítku a nepočítaje první ufuněné kilometry (docela do kopce), tak se mi zejména v druhé půlce běželo dobře, tepovka přiměřeně nahoře a dech klidný. Zkusil jsem tedy na kilometrových úsecích zrychlovat, neboli si pohrávat s rychlostí (fartlek). Rychlost je v mém případě samozřejmě relativní pojem - kilometrové úseky byly zhruba kolem pěti minut ;) Každopádně pocity dobré.

Víkend jsme strávili v jizerkách, přičemž v sobotu byl trénink z nějtěžších - tahali jsme dvě tuny dřeva do kopce na chalupu, navíc mi spadla bedna s dřívím těsně vedle achilovky (klika, málem bylo po maratonské přípravě ;) Odřeniny mám naštěstí až nad lemem bot, ve kterých běhám, takže se to dá vydržet. Ach ta manuální práce ;/

V sobotu odpoledne mi to nedalo, vyběhl jsem alespoň na svou odpolední sedmičku na Královku. Nic moc, sněhu jen trochu, ale hlavně je silnice plná ledu, takže si nepřipadám jako běžec nebo chodec, ale spíš jako postřelená kachna křížená se žábou. V neděli jsem vyrazil na trochu delší běh, proběhl skrz Bedřichov a snažil se vyběhnout od Bedřichova na Královku zezadu. To chvílemi opravdu nešlo, jednak je to do poměrně strmého kopce, což by snad překážka nebyla, ale ten kopec byl pokryt jednolitou vrstvou ledu zvícího tlustého skla a to bylo o kotníky. Tudíž se bez mučení přiznávám, že jsem prostě nejaké kousky musel jít, abych se nezmrzačil... Nakonec to bylo deset kilometrů, ale v poctivém profilu s převýšením dost přes dvě stě metrů... a z nemalé části na ledu.

Výsledek tohoto týdne je únava zhruba stejná jako minulou neděli (vzhledem k dnešnímu datu mne nebolí nohy jako svině, ale jako čert), a to tedy v plánu jaksi nebylo. Na druhou stranu už vím, že příští víkend nebude z běhání nic, priorita je odjezd na každoroční pálení slivovice na Valašsko. Takže uvidím, co stihnu přes týden, snad zrovna tento by se mohl stát tím trochu odpočinkovým... ;)

pátek, prosince 03, 2004

Běžecké kalkulačky

Ke svému překvapení jsem zjistil, že tento web nenavštěvuji pouze já sám a několik málo přátel, kterým jsem dal link, ale i nějací návštěvníci, které osobně neznám (díky za podporu ;) Tudíž jsem se rozhodl, že sem občas napíšu i trochu obecnější text týkající se běhání, který třeba může nějakému návštěvníkovi - aerobnímu tragédovi a začátečníkovi - přijít vhod.

Když jsem před dvěma měsíci začínal běhat, začínal jsem prakticky z úplné nuly i pokud se týče informací o běhání. Pochopitelně jsem trochu prošel Internet a jedna z věcí, která mne ve srovnání s kolem zaujala, jsou běžecké kalkulačky. Na rozdíl od ježdění na kole se při běhání dá ledacos spočítat. Například pokud znáte svůj nejlepší čas na určité trati (řekněme tři kilometry a více), pak se váš čas dá podle určitých algoritmů přepočítat na výkon na jiné trati, například maratonu (pochopitelně, pokud ho vůbec uběhnete). Zajímavá to věc, u ježdění na kole takové udělátka z logických důvodů prakticky nenajdete.

Jedním z kvalitních reprezentatů takové kalkulačky je McMillan's running calculator. Ten se mi zdá velmi dobrý, ze zadaného času spočítá nejen příslušné časy pro jiné vzdálenosti, ale také navrhne tempo pro jednotlivé tréninkové režimy (recovery run, easy run, long run a jednotlivá tempa v intervalovém tréninku, která jsou dále popsány na webu). Navíc spočítané časy pro jednotlivé tréninkové režimy u McMillana jsou trochu rychlejší (to mi vyhovuje), než například vycházejí z velmi hezké kalkulačky, která je v češtině na běh.cz a která vychází z anglického vzoru na Runner's World. Jak jste si jistě všimli, další linky na kalkulačky najdete na pravé stratě homepage mého skromného Maratonského deníčku...

Určitě stojí zato si s kalkulátory pohrát. Já zvolil ten přístup, že jsem si zadal čtyři hodiny pro maraton a z toho vycházím. (Tím neříkám, že maraton v tomhle tempu uběhnu, ale zkusit to třeba můžu ;) K běžeckým kalkulátorům se určitě ještě vrátím, ono se s nimi dá dělat ještě větší legrace než odhadovat časy a stanovovat tréninková pásma...