Dvacka

Nevím proč, ale dnes ráno se mi vybavila úvodní slova jednoho známého songu Těžkého Pokondru "... to byl zas večírek"... Včera jsme tak dlouho rozebírali cosi ohledně jistého cyklozávodu, který organizujeme, až jsem se do postele dostal po jedné hodině a přiznám se s hladinkou zcela jistě neodpovídající pouhé zdravotní dávce alkoholu. Co hůř. Celý včerejšek jsem zápasil s pálením v krku předpovídajícím příchod rýmy, kterou jsem chytil od dcery. A ještě hůř, dnes ráno jsem se probudil po páté hodině s opravdu už docela velkou bolestí v krku a úplně nejhůř, už jsem neusnul. Super. Něco přes čtyři hodiny spánku, chlast, rýma na krku a dnes naplánován delší běh. Sportovec jak noha.

Přijel k nám totiž KeKe se sličným doprovodem v podobě své manželky, která nás posléze doprovázela na kole a vezla vodu a banány. V tomto zbědovaném stavu jsem dopoledne vyrazil, kromě KeKeho běžel i maratonec Aleš. Tempo bylo určováno mnou v negativním slova smyslu, za těchto podmínek jsem snad ani nečekal mistrný výkon. O Alešových kvalitách netřeba mluvit, KeKe je bývalý triatlonista a maraton má už za sebou, takže na rozdíl ode mne si má jeho tělo jistě na co vzpomenout (a ještě trénuje na maraton).

Nebudu to prodlužovat, docela jsem se fest trápil, tempo bylo mizerné, něco málo nad šest minut a Aleš a později KeKe kolem mne vesele pobíhali po lese. Nic moc motivace. Prvních deset kilometrů jsem měl pocit, že mám v krku zapálenou sirku, druhých deset kilometrů jsem se docela trápil únavou asi danou nevyspáním. Jednoznačným důkazem je prostý test zklidnění tepovky. Normálně se mi tepovka vrací pod 120 od třiceti do padesáti sekund, teď to bylo přes dvě minuty (!). Ale nemyslím si, že jsem nakonec udělal kravinu s delším během, teplotu nemám, tak tělo musí fungovat i tak. Navíc bylo krásně, pak jsme si zašli na oběd.... prostě KeKe pochopil, proč běhání v Krčském lese je několik tříd níže. Dokonce mluvil cosi o běžeckém orgasmu.... (Nikoli z tempa, ale z běžeckého prostředí ;) Pro mne je pozitivní to, že jednak nejsem asi díky mrzkému tempu fatálně unaven, nohy prakticky nebolí a rýma ještě nedorazila, byť v krku pořád pobolívá. Léčím megadávkami cěčka.

P.S.: Přece jen ta dvacka byla na něco dobrá. Večer koukám, co mne to trochu pálí a vida: na vnitřní straně jednoho stehna se objevily krvavé pupínky. Dochází k tomu, že si asi budu při dlouhém běhu muset ta stehna něčím mazat. Ale čím? Máte prosím zkušenost?

Moc odpočinku?

Zajímavý úkaz. Po čtyřech dnech trénování jsem byl náležitě v neděli prošit a opravdu jsem potřeboval odpočinek. V pondělí pauza a nakonec v úterý neplánovaně taky. V úterý jsem původně chtěl jít večer běhat, ale prostě mi to časově nevyšlo (přestože jsem se cítil dobře, dostatečně odpočinutý a nažhavený). Což znamená, že jsem absolvoval dva dny odpočinku.

Člověk by si myslel, že čím víc odpočinku, tím lépe. Opak byl pravdou. Jsem přesvědčen o tom, že podle pocitu by mi to v úterý běželo, nic mne nebolelo, pohoda. Zcela jiné to bylo ve středu. Ráno jsem vyběhl na desítku a nestačil se divit, Bolelo mne snad skoro všechno, a to včetně kolen, která mne nebolela už ani nepamatuju (ale rozběhalo se to, abych nemaloval čerta na zeď). Dle mého ty dva dny odpočinku byly prostě moc. Organismus je třeba dostatečně vytěžovat, jinak začne myslet na kraviny ;)

Nic zvláštního se nedělo, včera byla již zmíněná ranní desítka v lese po asfaltu (abych si zvykal), dnes jsem po příchodu z práce dal patnáctku, přiměřeně svižně s trochou zrychlování na konci. Docela fajn. Zítra bude pauza a v sobotu to vidím na dlouhý běh. Přes víkend snad taky stihnu sem do tragédího deníku něco sepsat o knížce Ultramarathon man od Deana Karnazese, kterou jsem tento týden dočetl... a že bude o čem psát. Knížka má podtitul "zpověď nočního běžce".

Velká událost dnešního dne je také to, že se mi v mailboxu objevil mail "Confirmation letter" od pim.cz s instrukcemi pro maraton a startovním číslem. Docela mne zamrazilo. Tady už přestává veškerá sranda...

Jo, mimochodem, dnes se mi poprvé podařilo prolomit hranici dvě stě kilometrů za měsíc. Vím, že u spousty čtenářů to vyvolá pobavený úsměv, ale pro mne to je číslo, které jsem si v životě neuměl představit. (Já jsem opravdu přesvědčen, že do října minulého roku jsem naběhal tak maximálně padesát kilometrů za celý svůj život, včetně povinných běhů na gymplu a tak.... ;)

prasátko: 79,1kg .... A už se na to prase vykašlu, protože mi to prostě nejde hubnout. Teď už to nedoženu a stresovat se tím nebudu. Bohužel cíl asi zůstane nesplněn. Nepřežírám se, ale taky nehladovím a běh dle mého není dostatečne kaloricky náročná aktivita (např. ve srovnání s kolem...)

Kolik vlastně vydrží boty na běhání?

Už delší dobu přemýšlím, že vlastně není známo, kolik vydrží boty na běhání. Výrobci o tomto parametru zarytě mlčí a mne tak napadá, že normální běžec vlastně neví, co má od svých botek v tomto směru očekávat... Ani vlastně není jasné, kde by takovou informaci měl hledat.

Já mám zkušenost se svými prvními běhacími Adidaskami, které s velkou pravděpodobností vydržely jen necelých 500km a mám podezření, že jejich "prošlápnutí" minimálně přispělo k mému zranění v lednu. Stačila změna bot a problém se zatím nevrátil... (ťuk ťuk na dřevo).

Rád bych tedy využil příležitost, že tento blog čte docela dost lidí, kteří už s běháním zkušenost mají a určitě několik párů "oběhali". Otázka zní: kolik kilometrů vlastně vydrží boty na běhání? Prosím pište do komentářů k tomuto zápisku nebo mi pošlete mail. Dík!

Krčský les, hory a zase doma

Po čtvrteční desítce jsem vydržel běhat až do dneška. V pátek jsem dal sedmičku s KeKem v Krčském lese, v sobotu dvouhodinový běh po horách a dnes necelou desítku zase v "domácím" lese s kámošem B.

Krčský les. V pátek odpoledne po práci jsem byl domluven s KeKem, že mi ukáže okruh v Krčském lese. Už jsem tam jednou běhal s Kejmilem, ale to byla vlastně úplná tma, takže jsem nic neviděl. Sedmička byla fajn, dobře jsme se proběhli a popovídali, ale... Opravdu nerad bych se dotknul pražáků (sám v Praze skoro odjakživa pracuji a i jsem tam študoval), ale když mi KeKe říkal, že Krčský les je jedním z nejhezčích míst na běhání v Praze, tak jsem pražské běžce upřímně politoval. Akorát mne to utvrzuje v mém názoru, že kdybych se odstěhoval do Prahy, tak by to zakrátko zahubilo mou duši z maloměsta ;) Moje vnímání Krčského lesa: spousta lidí, psí exkrementy, hnusný listnatý porost na začátku jara (tuny spadaného tlejícího listí), opilí mladíci... atd. Ne, nic pro mne, do Prahy nikdy (ale to probůh neberte jako nepražský šovinismus, nic ve zlém :)

V sobotu jsem na chalupě vyrazil na zamýšlený dlouhý běh, a to již docela unaven po dvou bězích ve čtvrtek a v pátek. Vzal jsem to proto sakra zvolna a nakonec to šlo (plazil jsem se jak šnek, hlavně do kopců). Těch kopců bylo dost a k mému překvapení jsem běžel úseky, kde jsem se brodil až po kotníky ve sněhu. Doběhl jsem docela vysoko, trvalo to plusmínus dvě hodiny a odhadem to bylo něco pod dvacet kilometrů a necelých pět set nastoupaných výškových metrů (naschvál jsem vzdálenost neměřil, protože by mne to mrzké tempo demotivovalo, určitě to šlo i na sedm minut, zejména v kopcích). Už jsem toho měl dost, ale kupodivu mne po jedné a tři čtvrtě hodiny najednou něco nakoplo a zas se běželo až do konce líp. Nechápu.

Dnes jsem toho měl už fakt dost. Únava byla velká. Navíc mám pořád pocit, že nejsem dospaný. Odpoledne jsem byl ve stavu, že jsem měl sto chutí se na běhání vykašlat. Ale protože vím, že zítra určitě běhat nemohu, představa dvou vynechaných dnů se mi nezdála úplně óká. Pomohl mi telefon od kámoše B., zda-li nejdu běhat do lesa. Chtěl vynechat použití auta (to znamená automaticky plus osm kilometrů), ale to jsem odmítl, to už by bylo fakt moc. Takže jsme odjeli autem, oběhli docela v klidu zhruba devítku a B. pak běžel domů, zatímco já jsem použil k návratu auto.

Únava za tento týden opravdu není zrovna malá, sotva pletu nohama, chvílema se (asi) únavou i trošku třesu (znám z kola). Zítra odpočinek. Konečně, uffff.

prasátko: 79,2kg = to samý

Zbývá měsíc...

... co dodat? Maraton máme přesně za měsíc a logicky mám pocit, že nemám natrénováno (vlastně to není pocit, ale prostý fakt). Představa uběhnutých čtyřicet dva kilometrů a chlup ve mne nevyvolává přesvědčení, že to bude v pohodě ;)

V úterý jsem dal na moje poměry rychlejší desítku (cca 52 minut), opět s dost nízkou průměrnou tepovkou 152. Tepovky ještě zbývá dost do anaerobního pásma, ale nějak se srdíčko nevytáčí do těch správných otáček. Nicméně paradoxně dnes ráno jsem šel další desítku, pět kilometrů do lehkého kopce (ca 100m převýšení), pět kilometrů zase zpět. Naschvál v úplném klídku, nahoru dost pod 150. Obrátím se, běžím dolů z kopečka, úplně v klidu, dech klidný a šup - tepovka 160. To jsou pak všechny poučky v čudu. Faktem je, že možný klíč je v tom, dohrabat se k tukovému spalování v klidu a pak jde všechno snáz. Když jsem se tímhle mechanismem po půlhodince "tukově zažehl", najednou byla tepovka větší a tělo by běželo úplně samo. Zajímavé pocity, zajímavé závěry.

Chybí mi opravdu dlouhé běhy. Vím to. Mám ještě trochu času to napravit. Vidím to na ještě tak dvě tři pořádná přetáhnutí těla ocelovou tyčí (dlouhé běhy), aby pak tělo bylo náležitě připraveno na přetáhnutí pořádnou traverzou (maraton) :))

prásátko: pořád stejně, prostě mi to hubnutí nejde. A to se zas nijak extrémně nepřežírám.

Dancing in the rain

Název tohoto zápisku je třeba brát opravdu s velkou rezervou. V žádném případě se nejedná o ten ladný pohyb, pokud jste si snad někdo vybavil onen klip nebo film.

Nejsem vůbec ok. Únava neustoupila, dnes jsem zase po obědě usnul, bez valného výsledku. Nachvál jsem si půjčil tonometr a výsledek krevního tlaku 80/50 může být sice pro někoho trpícího vysokým tlakem úžasný, nikoli však pro mne. Cítím se jak mrtvola poháněná větrem. Přesto jsem se přinutil a vyrazil do lesa a nechtěl jsem dát víc než 10km, protože jsem byl vůbec rád, že jsem našel sílu k tomu, abych otevřel dveře u auta... ;) Musím tuhle prapodivnou únavu, která určitě nemůže být od běhání, nějak odehnat. Vyrazil jsem a během tří kilometrů se trochu ochladilo a začala bouřka s deštěm. O mě je dostatečně známo, že jsem deštivý typ. Nemám rád vedro, zato v dešti se cítím jako doma.

A taky že jo. Neběželo se mi nějak skvěle, tepovka nelezla vůbec nahoru (průměr za celých 10km směšných 148) a nohy nebyly běžeckými nohami, ale betonovými sloupy, které jsem vláčel s sebou... Přesto mi v lese plném té úžasné páry a vůně bylo dobře. Všude kolem mne ta sytě zelená barva, padající voda, ale to mi vůbec nevadilo přestože jsem na sobě měl jen trenky a tričko. Tělo bylo dostatečně zahřáté a 16 stupňů a docela teplý déšť není nic nesnesitelného, naopak. Docela mne překvapilo, že ani tempo nebylo tragické. Desítka byla za 57 minut, a to je na mne docela svižné tréninkové tempíčko. Co mi dělá trochu starost jsou ty "betonové nohy" a hlavně přirozená bolest v lýtkách se trošku stěhuje k holením, a na to si hodlám dát opravdu pozor. Takže suma sumárum tehle víkend nic moc, ale věšet se kvůli tomu nebudu, ono to (snad) naskočí. Jen mne trochu trápí, že tehle týden jsem chloupek pod padesátkou, a to je dost málo.

prasátko: váží furt stejně, zasloužilo by jít na porážku...

Runner's low :-(

Kdysi jsem poslouchal v rádiu pořad o východním zákonu karmy. Ten říká, že všechno špatné musí být někde vyváženo dobrým a naopak. Je to zákon činu a odplaty - akce a reakce. Každá akce přinese v budoucnu adekvátní reakci. Každý dobrý čin přinese dobrý výsledek a špatný čin negativní výsledek (vím, zjednodušuji to, znalci východních filozofií mne prosím nekamenujte). Prostě něco jako zákon zachování entropie.

Krásná aplikace této teorie se hodí i na mé běhání. Superběh v úterý byl vystřídán poměrně pekelnou zkušeností. Jak jsem říkal, ve středu a ve čtvrtek jsem trochu cestoval a na běhání nebyl čas ani náhodou. Včera v pátek jsem si vyšetřil chviličku na krátký běh za domem před tím, než jsme šli se známými večeři. Šest kilometrů, neběželo se mi nijak zvlášť dobře, ale tempo jakž takž, takže jsem to považoval za rozhýbání po dvou dnech bez běhání.

To opravdové "runner's low" pak přišlo až dnes. Dopoledne jsem chtěl oběhnout lesní dvacítku. Už od začátku se mi běželo špatně, bylo dost teplo. Doběhl jsem na svůj lesní okruh a při představě, že ho budu muset běžet vícekrát se mi dělalo špatně. Proto jsem zvolil cestu hlouběji do lesa s tím, že se posléze vrátím. Po zhruba sedmi kilometrech se mi už běželo tak zle, že jsem se zastavil, protáhl, nadýchal lesního vzduchu a vyrazil dál. Nepomohlo to. Po deseti kilometech jsem musel začít prokládat běh chůzí, dělalo se mi prostě fyzicky blbě. Něco jako když se člověk cvakne na kole, ale tohle nemohl být ten problém, o hypoglykémii nemůže být ani řeč. To prostě není o tom, že by se mi běželo špatně, já skoro běžet nemohl. A to mne vlastně skoro nic nebolelo. Motala se mi hlava, těšil jsem se na pohozenou láhev s pitím, ke které jsem se vracel (ani to nepomohlo), ruce mi z neznámých důvodů opuchaly, místo prstů tučné špalíčky. Říkal jsem si, zda-li má smysl to brát přes závit. Asi nemělo, chůzoběh jsem zkrátil na patnáct kilometrů a byl jsem rád, že jsem rád. Odpoledne jsem usnul a už je to o chloupek lepší...

Asi byl měl být naštván a v depresi. Ale nejsem, protože mám pocit, že dnes jsem na maraton natrénoval dost, alespoň co se zkušenosti týče. Podobná věc se mi totiž stala loni, kdy jsem takhle vybouchl na dvouetapovém adventure závodu na kole. Po pracovně ulítaném týdnu s omezeným množstvím spánku jsem absolutně fyzicky bez zvláštního důvodu "odešel" a poprvé v životě musel vzdát, protože mi bylo blbě jak psovi. Tady je to podobné. V úterý bezvadný běh, středa s vyplaženým jazykem v práci, večer na krev na letiště, odlet, drobný časový posun, díky tomu kratší noc. Ráno vstávat, celý den náročný, na letiště, pozdě večer doma. V pátek ráno zase brzo vstávat, absolutně blbý den v práci, pak běh a večeře, která mi moc nesedla. Dal jsem si sice těstoviny, ale bylo tam moc smetany. Sice jsem se na sobotu vyspal do sytosti, ale spánek nebyl "ten spravedlivý", ale naopak asi na základě naprd týdne neklidný, přetrhávaný. No, a podle mého tohle je výsledek. Proč si myslím, že je to trénink na maraton? Protože jsem dostal tvrdou lekci ohledně svého těla. Odpočinek, správné jídlo, spánek. A taky protože mne přesně ten pracovní týden před maratonem čeká ve středu a ve čtvrtek cesta, navíc do jiných klimatických podmínek. A to si budu muset dát sakra pozor...

prasátko: 79,3kg

Runner's high

Dnes jsem byl na sebe tak trošku naštvaný, protože jsem si uvědomil, že zítra ani pozítří vlastně běhat nebudu. Jsem pracovně pryč a díky napjatému programu si opravdu nemá smysl s sebou brát běhací boty...

No, nicméně dnes bylo krásně, osmnáct stupňů, sluníčko, ideální počasí. Dorazil jsem z práce už po páté, abych vyrazil na běh. Díky počasí jsem chtěl ozkoušet nové žluté běhací trenky, co jsem si koupil loni na podzim a žluté běhací tričko Ascics, co jsem si koupil s Kayany ve slevě... Vše jsem na sebe navlékl, mrknul do zrcadla... hm... vypadám fakt teda jako dobře, úplnej keňan. Tak mne to rozrušilo, až jsem si zapomněl vzít čelenku, chybka. (Později jsem hořce litoval díky stálému proudu potu do očí.)

Přinutil jsem dceru, aby se mnou do lesa jela na kole a vezla trochu pití ("vstaň od tý televize, ať se taky dostaneš na vzduch") a na začátku jel kousíček i tchán, který se pak po kilometru odpojil a odjel hlídat druhého potomka.

Vyrazil jsem a hodlal ukázat tchánovi "jak se běhá". Šup, první kilometr za rovných pět minut, trochu rychle.... Tchán se odpojil a já začal stoupat do takového malého kopečku, který má řekněme dva a půl kilometru. V tu chvíli jsem si uvědomil, že ti půlmaratonci vlastně běží docela rychle a trpí u toho. Tak si tak povídám, že ten kopeček zvládnu rychleji, rozběhání nerozběhání, když už mi to fakt frčí. Druhý kilometr. 5:02. Ho ho, to mi to běží, dýchám, funím, ale nohy se nezpomalují. Třetí kilometr, pořád těsně nad pět minut, kopeček končí, trochu už toho mám dost, zatáčím doleva na své dva lesní okruhy a hřejí mne obdivné pohledy dcery ("tyjo tati ty běžíš ale rychle"). Plánoval jsem zpomalit, ale jak se terén srovnal, zjišťuji, že mi to pořád běží... Začínám se zabývat tím, že alespoň tu desítku bych tam mohl šoupnout na mé poměry rychle... Kolem šestého kilometru přichází drobná krize, ale najednou se spouští tukový stroj a najednou jako bych sedlal splašeného koně. Tělo se dostává do strojového tempa, endorfiny v krvi. Na osmém kilometru vím, že ta desítka už bude fakt dobrá, pak zpomalím. Kilometry ubíhají rychle, nechce se mi tomu ani věřit. Dřu, ale nepůsobí mi to bolest, alespoň tedy psychickou... Devatý kilometr pod pět minut, už ani nevím kolik. Aniž bych si to plánoval zrychluji. Tak sto metrů před metou deseti kilometrů nevytočím zatáčku svého lesního okruhu a odstředivou silou vlítnu do lesa. To mne motivuje a na desítku přibíhám za - pro mne neuvěřitelných - cca 51:30.

Zpomaluji, trochu se napiju. Co to, tělo zaplavené endorfiny chce běžet dál. Zbývá mi taková vlnitá lesní rovinka, je tam maličký seběh a výběh. Co se to děje, jedenáctý kilometr za 4:35. Následuje drobný výběh, trochu jsem to přepálil, nožky zpomalují, dvanáctý kilometr za 4:55. Teď už mne čekají jen tři kilometry, a to převážně z mírného kopečka po lesní asfaltce. Asi už budu muset pomaleji. Jakmile vběhnu na asfalt, pocit euforie je zpět. Teď vydržet alespoň dva kilometry, ten poslední už nějak doklepnu. Běží se mi dobře. Ještě trochu napít. Teď dceři naznačuji, že už nebudu mluvit. Přichází poslední rovinka, tu proběhnu ke svému překvapení rychle. Tělo cítí blížící se auto a mne napadne: když to nezkusím teď, tak to bude velká škoda. Prodlužuji krok, otvírám pusu na plný příjem kyslíku, už dýchám nahlas. Míjím vyplašené důchodce, dcera je slušně z kola zdraví. Poslední kilometr, je to nejdřív z kopce a pak maličko naopak do kopce, k zrcadlu, kde mám svůj cíl. Jdu (skoro) naplno. Cítím, jak mi vítr čechrá vlasy. Jsem tam, poslední kilometr 4:20. Takhle rychle jsem ještě neběžel. Sice mi vylítnou sliny na moje nové Ascics tričko (už nevypadám tak dobře), ale tepovka jde na sto dvacet za minutu deset. To je dobrý. 15km, 1:15:23, 95 výškových metrů, průměr tepovky 155 (že by byla ještě srdeční rezervička??). Protažení, do auta a domů. Překvapivě se únava nedostavuje. Mám v sobě pořád energii, snad bych možná mohl běžet znova (to by mne ale asi rychle přešlo, endorfiny jsou věc jedna, fyziologie druhá). Teprve teď večer cítím únavu v nohách, až na jedno koleno nic nebolí (to koleno úplně nepatrně). Je mi zkrátka dobře.

Přátelé, tak tohle mi za těch sedm set kiláků stálo. ;)

prasátko: furt stejně, chjo

Pokud někteří čtenáři ještě neznají pojem Runner's High, stačí rozkliknout nadpis tohoto zápisku... ;)

Půlmaraton na čumendu

Jak jsem poznamenal, byl jsem se podívat nedaleko na půlmaraton. Opakuji, nic pro mne. Opravdu jen minimum běžců doběhlo nad 1:45, nejhorší čas dvě hodiny. A to je ten půlmaraton dost kopcovitý. Pokud bych ho skutečně běžel, tipuji statečnou bitvu o poslední místo, a to by mi zrovna energii a motivaci nedodalo.

Ale. Trochu jsem fotil podél trasy závodu a pochopil jsem pár věcí. Doteď jsem si myslel, že půlmaraton nebo maraton je vytrvalostní sport. Jak jsem se mýlil! Byl jsem se podívat na trati, zhruba na devátém kilometru. Velká část běžců, kteří končí s časem do řekněme 1:30 už zde vypadá na utrženou aortu, alespoň co se úsilí a projevů dýchání týče. V té chvíli jsem pochopil komentář kolegy z práce - zmíněného elitního běžce v kategorii do 60. Když jsem si stěžoval, že nedokážu dlouho běžet rozumně rychle, tak se mne zeptal, jakým tempem vydržím běžet cca tři kilometry. Odvětil jsem, že tak asi 4:45 min./km, možná. On pravil: "No vidíš, když to vydržíš tímhle tempem tři kilometry, tak vydržíš stejným tempem i třicet." Jak jednoduché :)) To ukazuje, jak opravdový běžec už nikdy nemůže pochopit tragéda... Když jsem tak pozoroval úsilí půlmaratonských běžců, pochopil jsem. Půlmaraton totiž pro výkonnostní sportovce není vytrvalostní sport. Celý závod se totiž běží absolutní - dle cyklistické terminologie - "kudla", neboli na doraz. Je to spíše podobné řekněme cyklokrosu než cyklomaratonu, nebo etapovému závodu.

Můj problém je, že nemám dost naběháno. Tedy kromě toho, že mi chybí přirozené vytrvalostní vlohy. Opravdu to chce - stejně jako na kole - roky, aby si organismus na specifický pohyb zvykl, jen tak může být asi efektivní.... Krásně se to projevuje na následujícím příkladu.

Kamarád B. zmíněný půlmaraton běžel, pod 1:50. Neběhá extrémně moc, ale poctivě a už léta, má za sebou i maratony kolem 4 hodin. Když spolu běžíme, máme zhruba stejné tepovky a též máme zhruba stejné maximálky. Jenže. B. běžel půlmaraton s průměrnou tepovkou 169(!). To v mém případě nepřipadá v úvahu ani náhodou. Pokud bych své plíce a srdce donutil k tomuto výkonu (na kole by to šlo - vycházím z předpokladu, že na kole je tepovka tak o šest sedm nižší než u běhu), v žádném případě to neunesou nohy a obecně tělo. Po pár kilometrech bych to prostě neustál, nohy by už neběžely, nebo by tělo začalo stávkovat (svaly, úpony a tak). Je to jednoduché. Sobotní desítku jsem běžel za 56 minut s pomalým začátkem a rychlejším koncem (pod 5 min/km) s průměrnou tepovkou 152. Když připustím, že jsme s B. na tom podobně "srdečně" a "aerobně", pak mi zbývá stále minimálně 15 tepů rezerva. Ale tu já nemám šanci využít, protože tělo a nohy to nezvládnou. Takže o tom to je. To bych musel běhat, běhat a ještě jednou běhat. Neříkám, že po maratonu s běháním seknu (teda doufám!), ale kolo bude mít zase jednoznačně přednost (ale bežecká dvacítka nebo třicítka by tam kurňa měla stejně týdně padnout ;)), takže se všechno uvidí. Teď hlavně odpajdat ten maraton. Mimochodem, zmíněný kolega běžec z práce (a že má jistě dost zkušeností na základě desítek tisíc naběhaných kilometrů) mne od maratonu odrazuje. Že prý si s takovýmto minimem naběhaného objemu mohu způsobit nevratné škody v organismu... Nevím, nevím. Od asi pořád nechápe, že to nechci běžet za 2:40 jako on (po padesátce!), ale prostě doběhnout. Je to mentální zkušenost, podívání se do nitra sebe sama. Jasně, mohu tři roky trénovat a pak dát maraton jakž takž v klidu. Ale to by nebylo vono, ne?! :))

prasátko: 79,8kg

Běhání do neděle

V prvé řadě moc děkuji za názory ohledně dlouhých běhů. Jak to tak vypadá, neobejdu se bez nich. No nic, ono to snad nějak půjde ;)

Po úterním běhu jsem měl ve středu nucenou pauzu (opět opulentní večeře, fujtajkxl) a ve čtvrtek jsem vyrazil na kopcovitou devítku. Docela to šlo, jakmile jsem se přepnul do spotřeby tuků a ne cukrů, tak to bylo docela fajn. V pátek mne zákeřně začalo trochu bolet v krku, tak jsem raději běh vynechal s tím, že budu běhat o víkendu.

V sobotu ráno jsem se byl (jen) podívat na nedaleký docela kopcovitý půlmaraton a blahořečil chvíli, kdy jsem se definitivně rozhodl, že ho nepoběžím. Pár desítek opravdových běžců, pod hodinu a půl běžela polovina lidí, pod 1:45 90% startovního pole včetně žen a kategorie 50+. No, fakt nic pro mne. Ale k tomu půlmaratonu se ještě vrátím s obecnou úvahou, docela dost jsem pochopil...

V sobotu jsem nakonec nechtěl jít nad dvacet kilometrů, abych i v neděli byl schopen pohybu. Běžel jsem tedy patnáctku a kupodivu se mi běželo fakt dobře, bolest v krku zmizela a první desítku jsem dal asi za 56 minut, což je na mne sakra rychle. Navíc tam byly kopečky a první tři kilometry jsem se víceméně rozklusával. Ke konci desítky se mi běželo opravdu dobře, tak jsem zkusil trochu rychlosti a šlo to dokonce i pod pět minut, což mne potěšilo. Poslední pětku jsem naschvál zpomalil, aby zbyly síly i na dnešek.

Zbyly, ale zrovna super to nebylo. Neměl jsem dnes moc času, tak jsem vyběhl hned po ránu s běžci Alešem a Vláďou. Přestože mne šetřili, fakt mi to moc nešlo. Nohy po včerejší patnáctce bolely, kolem desátého kilometru už to bylo maličké utrpení. Kluci se na poslední úsek odpojili a já začal vyklusávat. Nicméně pak jsem si řekl, že to je ta pravá příložitost se dorazit, tak jsem ještě zrychlil a k autu dobíhal po čtrnácti kilometrech už značně prošit... No, tento týden to nebylo super, běžel jsem jen čtyřikrát, ale tu padesátku to dalo...

prasátko: 79.8kg

Dvanáctka a dotaz

Dnes jsme s Alešem oběhli lesní skorotřináctku. Na mne přiměřeně svižným tempem, Aleš se pochopitelně flákal (s klidným hlasem mohl při běhu vyřizovat hovor přes mobil). Neběželo se mi moc skvěle, z nedělních 21km jsem se ještě nevzpamatoval na plných sto procent.

V té souvislosti mi vrtá hlavou jedna věc. V tuhle chvíli mám do maratonu naplánováno, že bych chtěl běhat týdně tak tři desítky (nebo chloupek delší, jako např. dnes), jeden krátký běh dle potřeby (třeba pětku) a jeden dlouhý běh. No, a teď otázka je, co znamená dlouhý běh. Myslel jsem si, že bych měl běhat od půlmaratonu až do tak 30km. Jenže nevím, jestli to není na mne coby tragéda začátečníka moc. Ráno jsem například mluvil po telefonu se známým B. z našeho maloměsta, který nějaký ten rok už běhá a zvládnul maraton pod 4 hodiny. Ten tvrdí, že přes dvacet je moc, že on si vystačí s dlouhým během třeba kolem patnáctky a pak dá něco opravdu dlouhého až s rozumným odstupem před maratonem... Co si o tom myslíte, prosím? Co je pro mne jako pro začátečníka přiměřeně dlouhý běh (s přihlédnutím k faktu, že chci uběhnout maraton, bez nároku na čas...)? Dík!

prasátko: 80,2kg

Delší běh aneb půlmaraton II.

Podle plánu jsem dnes dal vzdálenost půlmaratonu, po stejné trase jako blahé paměti na konci ledna, zhruba za stejný čas, aneb dvě deset s nějakým tím převýšením. Abych pravdu řekl, procházka růžovým sadem to nebyla, v této chvíli si moc neumím představit dlouhé běhy naprosto bez problémů. Ono se taky není co divit, když jsem se k této vzdálenosti dohrabal až za dva měsíce od své první půlmaratonské vzdálenosti v životě. No nic, teď už mi nic jiného než běhat dlouhé běhy nezbývá, je třeba si zvyknout...

Včerejší odpočinek mírnou jízdou na kole moc nezabral (teda zabral na srdíčko, to už zas o žádné námaze nevědělo, ale nohy toho mají tento týden asi dost). Prvních deset kilometrů jsem si myslel, že neběžím po nohou ale po jakýchsi betonových sloupech, které se nemohou odlepit od země... fakt nic moc. Od desátého tak do šestnáctého jsem čekal, až to utrpení skončí, ale po šestnáctém se mi najednou začalo běžet docela dobře, snad bych mohl i chlup rychleji... Rozumný pocit skončil asi na dvacátém, ten poslední kilometr už jsem se nefalšovaně těšil k autu.

Trochu mne bolel zas nějaký úpon ze zadní strany kolena, tentokrát pro změnu směrem dolů. Ale když to člověk příliš nedráždil, opravdu to šlo bez problémů a bez bolesti. Tak na patnáctém kilometru to zmizelo úplně. Po doběhnutí mně nenapadlo nic lepšího než si k obědu dát knedlo vepřo zelo, takže mi rázem zas až tak dobře nebylo. Ono přece jen člověk neběhá přes dvacet kilometrů každý den. Po obědě jsem si zdřímnul a teď při psaní zápisku nějakou únavu cítím, ale žádná bolest, žádné mrákotné stavy. Schody můžu sejít úplně normálně. To dříve nebývalo. Ale maraton... nevím, nevím... Jediná spokojenost je s faktem, že tento týden jsem naběhal skoro šedesát.

prasátko: 80,3kg

Konečně jaro aneb běhací shrnutí za březen

Po depresivním únoru jsem si dával velký pozor, abych od března nečekal zázraky a nedostal se tak ještě do horší nálady. A vida, docela to šlo. Březen pro mne začal běháním na dovolené v zasněžených Alpách za třeskutého mrazu, aby pak pokračoval třemi běhy ve sněhu v naší domovině. Pak na mne bohužel zase sedla choroba, která znamenala výpadek a opět začínání. Nicméně snad to jaro způsobilo, že rekonvalescence tentokrát byla rychlejší a sil přibývalo každým dnem. Týden běhání po nemoci se poprvé po dlouhé době dostavil opravdu dobrý pocit, a to když jsem běhal na chalupě nahoru a dolů na Královku. Konečně. Poslední tři týdny pak už zvyšuji dávky a jarní počasí mi v tom pomáhá. Tento přelomový týden březen/duben už by to mělo dát přes padesát týdně, ale nepředbíhejme, ještě mne zítra čeká dlouhý běh...
Přes výpadek způsobený chorobou jsem za březen naběhal zhruba sto padesát kilometrů, a to je v mé krátké běhací historii poprvé, co jsem s tímto, byť malým, objemem spokojen.

Pojďme ke stručným poučením za březen:

• jaru to někdy může trvat sakra dlouho, ale přijde
• Kayana jsou opravdu špičkové běžecké boty, ale běžce nenahradí ;)
• když se nepřestanu cpát, nezhubnu!

No a cíle na duben, neboli poslední celý měsíc před maratonem... brrr, to je ale představa:

• běhat minimálně 50km týdně v rozumné struktuře, s trochou rychlosti, dostatkem odpočinku a jedním dlouhým během týdně
• hubnout! Nekecat a hubnout. Dá se to jedině omezením jídla, hlavně večer. Během člověk vydává příliš málo energie... na to, aby dostatečně ztrácel váhu.
  

Odpočívat během?

Středeční desítka s pár rychlejšími úseky mi dala docela zabrat. Ve čtvrtek jsem byl docela unaven a co víc, maličko mne pobolívalo levé koleno a jakýsi úpon zezadu kolena směrem nahoru (lékařská definice jak noha, že). Ve čtvrtek jsem přemýšlel, zda-li si mám dát úplnou pauzu, nebo se jít vyklusat. Zvítězila varianta klus, tudíž jsem si zaběhl pomalu (31:30) svou docela přesně změřenou pětku a ke svému údivu zjistil, že mé čidlo na botě dává poněkud pesimističtější data, než když bylo přimontováno na starých Adidaskách. Ve skutečnosti běhám zhuba o deset až patnáct sekund na kilometr lepší časy než jsem si myslel. To je ale milé zjištění... ;) Nicméně doteď nevím, jestli je lepší se jít na půl hodiny vyklusat, nebo se válet a odpočívat zcela pasivně. Na kole to je jasné (odpočívat = pomalu jezdit), ale u běhu to pro mne moc jasné není, chce to asi zkoušet a zkoušet.

Každopádně včera jsem vyrazil s dobrými běžci Alešem a Vláďou do lesa a nebylo to ze začátku nic moc. Vydržel jsem s nimi pět kilometrů, přes relativně pomalé tempo (asi 5:50, trochu do kopce) se mi běželo špatně, tepovka nízká (150) a zase funění, frkání a tak. Na pátém kilometru jsem chlapce opustil, aby se mi tak na sedmém kilometru zase zažehl tukový stroj (neboli dle Ondry V. dieselový motor) a já doběhl necelých 12km v docela (pro mne) svižném tempu těsně pod pět a půl minuty s relativně klidným dechem a tepovkou 160. Pak aby se člověk v tom organismu vyznal...

Dnes jsem zkusil jinou strategii odpočinku vzhledem k tomu, že mne zítra čeká dlouhý běh nad dvacet kilometrů (do maratonu sedm týdnů, už nelze jinak). Současně se dnes v Praze běžel půlmaraton a já na něm záměrně chyběl. Přece jen, i v březnu jsem byl nemocný a půlmaraton by mi nedal to, co bych asi od něj chtěl. To znamená že raději budu systematicky trénovat a zvyšovat dávky než zkoušel běžet půlmaraton nějakou jinou rychlostí něž klusem a pak se z toho čtrnáct dní léčit... ;) Zpět k dnešní odpočinkové strategii. Neběhal jsem, poprvé od 24.října (!!! to tu ještě nebylo, takovou dobu bez kola, vždy jsem jezdil celoročně) jsem vlezl na kolo a v naprostém klídku objel po lese s potomkem asi dvacet kilometrů... Uvidíme, co mírné točení nožkama přineslo co se týče odpočinku. Zítra se ukáže, přestává sranda.

prasátko: 80,3kg. Logicky: žeru-li jako prase, nemůžu hubnout!