Říjen je za mnou...

Vrátili jsme se z Jizerek a já jsem si odběhl svůj poslední říjnový půlhodinový tréning. Za říjen jsem naběhal 80km a běžci asi umírají nad tímto objemem smíchy. Nicméně ať se smějí, já jsem stoprocentně za svůj dosavadní život 80km neuběhl v souhrnu, takže mne to stálo docela dost... Asi by se na tomto místě slušelo trochu shrnout tento můj první běhací měsíc. Začal hezky a běhalo se mi dobře, protáhl jsem si běhy někam pod hranici 10km, aby mne uprostřed měsíce organismus krutě vytrestal. Přišly nesnesitelné bolesti v kolenou, ledové obklady a deprese. Tudy tedy cesta nepovede, musel jsem si dát pauzu a vrátit se k běhům někde mezi půlhodinou a třičvtěhodinou. Ke konci měsíce mohu částečně s klidným svědomím prohlásit, že tělo zas drží pohromadě, ale že bych byl na větvi ze svých pokroků, to tedy nejsem.
Jako cíl pro říjen jsem si stanovil uběhnout 5km v tempu 5:40/km, což odpovídá maratonu za 4 hodiny. Sice se mi to povedlo vcelku lehce po pár bězích, ale pochopil jsem, že tudy cesta nepovede a cíl je stanoven úplně špatně. Je to o objemu, dávám si závazek, že budu běhat v klidu a déle, pokud možno aby mne nic (moc) nebolelo. Jako cíl pro listopad bych si řekněme mohl dát uběhnout 12km tak, aby mne to nestálo týdenní pauzu díky bolestem. Jenže - taky se krátí čas, jestli chci běžet v květnu maraton, mám značné pochybnosti o svých pokrocích za říjen... no, uvidíme, zmrzačit se nehodlám.

Přistupme tedy k poučením za říjen:

• objem, objem, objem. Nemá smysl na začátku běhání myslet na rychlost. Jak zrychlím, začne mne všechno bolet - organismus si musí zvyknout na ten divný pohyb zvaný běh
• na bolavá kolena funguje ledový obklad hned po doběhnutí v kombinaci s Ibalginem a tréningovou pauzou. Když je pauza krátká, bolest se vrátí a nikam to nevede
• na horách se dá běhat a bolí úplně jiné svaly než na rovině
• podzim z pohledu běžce může být hezký
  

Opět do kopců

Raději jsem si po čtvrtečním běhu do kopce dal v pátek pauzu (jedno koleno se maličko ozývalo) a vyrazil až dnes... opět do kopcovitého terénu, neboť zůstáváme na chalupě v Jizerkách. Naběhal jsem nějaké to převýšení, trvalo to třičtvrtěhodinu a bylo to k mému překvapení docela příjemné. A překvapivě to docela šlo. Tak uvidíme... kolena zatím drží.
... Taky jsem dopoledne cestou autem z obchodu potkal nějaké borce, běžela se tu jizerská dvacítka či co. Když jsem viděl ten kalup, musím přiznat, že se mi docela protáčely panenky... to vůbec jde, takhle rychle běhat?

Do kopce a z kopce, co to se mnou udělá?

Dnes mne s běháním čekala zbrusu nová zkušenost, a to je běh do kopce a z kopce. Konečně jsme po letech dostavěli chaloupku v jizerkách a prodloužený víkend díky státnímu svátku využijeme k tomu, že zůstaneme až do neděle. Doufal jsem, že se moje kolena konečně dala do pořádku a že snesou nějakou tu běhací zátěž. Problém hor je v tom, že člověk prakticky neběží po rovině, nýbrž buď do kopce (což není zrovna ideální), případně z kopce (což je ještě horší). Vyrazil jsem na zhruba čtyřicetiminutový běh směrem na Královku, to může být odhadem tak 150 výškových metrů. Běžel jsem do kopce logicky pomalu, ale docela to šlo, žádné velké bolesti. Po obrátce jsem frčel stejnou cestou dolů a to už se trochu ozývaly svaly nezvyklé běhu do kopce a bohužel trochu i kolena, takže uvidíme zítra.

Krize: přišla brzo a je dost velká

... o co radostněji jsem začal, o to rychleji jsem málem skončil. Úplně. Až teď po čtrnácti dnech můžu s klidným svědomím něco napsat. Po prvních deseti dnech radostného běhání jsem se rozhodl protáhnout běhy někam pod desítku, běžel jsem jednou, podruhé, a o víkendu šestnáctého sedmnáctého dvakrát po sobě. To už mne víc a víc začínala bolet kolena. Já vůl jsem si neoddychl a absolvoval takový běh čtyřikrát za týden. Řekl jsem si že nevadí, že si dám pauzu. Pondělí a úterý tento týden pauzička, ve středu pravidelný spinning s tím, že ve čtvrtek v klidu znovu vyrazím. Vyrazil jsem na oblíbenou (pouze) pětku a ouha. Kolena bolela ještě víc. Dobelhal jsem se zpět, cosi naštudoval o kolenech na Internetu a naivně si myslel, že to třeba rozběhám, tak jsem v pátek vyrazil opět. Hrůza, už dlouho mi netekly slzy bolestí... Doběhl jsem domů, kolena bolela tak, že už jsem nemohl ani jít. V té chvíli jsem měl sto chutí se na celé běhání vykašlat.
Na Internetu jsem našel, že by se mohlo jednat o problém začátečníků, tzv. "Runner's Knee", a mohla by pomoci pauzička (ale asi delší než tři dny), plus ledování kolen, plus nějaký ten Ibalgin. Pro jistotu jsem se v diskusi na CoolRunning (dost dobrý běhací server) na problém zeptal, popsal příznaky... a nějaký super borec mi medicínským jazykem poradil, abych okamžitě šel k fyzioterapeutovi, ne-li rovnou pod kudlu... no, na to snad mám ještě čas.
Dnes jsem si netroufl běhat a vyrazil lehce na kolo. Sranda je, že nohy navyklé dávkám na kole jako by zapomněly šlapat - obdivuju triatlonisty, jak můžou tyhle dva sporty dát dohromady. Trochu mne uklidnilo paradoxně to, že jsem si v jedné chvíli lehounce "štrejchnul" kolenem o horní rámovou trubku a ... málem se pomočil bolestí, což je pro mne - asi - dobrý signál. Říká mi to, že problém není uvitř v koleně (kolenou), ale v obepínajících svalech nebo úponech (typická bolest strašlivě namoženého svalu lehce přitlačeného proti kosti). Uvidím, dám dlouhou pauzu a o příštím prodlouženém víkendu vyrážíme na chalupu do Jizerek, tak tam znovu opatrně zkusím běham.
Nicméně: jak hergot můžu natrénovat na maraton, jestli budu potřebovat týdenní pauzy, vždyť čas utíká!

Začínám...

... ano, začínám běhat. V prvních deseti říjnových dnech jsem si byl pětkrát zaběhat, vždy zhruba po pěti kilometrech (na mne totálního začátečníka až až), přičemž jsem si běhání neodpustil ani při víkendové návštěvě lázní v Luhačovicích. Příjemné. O to příjemnější, že jsem zkusit zaběhnout naměřenou pětku v tempu 5:40/km (což odpovídá maratonu za 4 hodiny, tam někde bych si chtěl dát cíl) a šlo to. Sice neříkám, že v tomto tempu bych vydržel déle, ale alespoň nějaký pokrok. Příští týden zkusím maličko delší běhy.

Proč blog, proč aerobní tragéd a proč maratonský deník

Proč blog?
Rozhodl jsem se psát blog a vím, že rozhodně nejsem sám. Blog má dnes skoro každý a kvalita je z pověstných osmdesáti procent - přiznejme si - úděsná. Proč psát blog popsal moc hezky aKB ve svém blogu a já nemám moc co bych dodal, abych autora neopakoval. Nejvíce mě zaujala dvě slovní spojení, jedním je "můra musí ke světlu" a druhé je to, že člověk sice píše blog více méně pro sebe, ale s "vědomím možného čtenáře". I u mne už delší dobu převažuje pocit, že "můra musí ke světlu", prostě chce se mi tu a tam i přes vlastní sžíravou lenost psát s vědomím, že bývaly doby, kdy jsem psal a dnes mi to poněkud chybí... Mno, uvidíme, co ze mne bude padat.

"Vědomí možného čtenáře" je o tom, že v podstatě ani nechci, aby tehle blog byl nějak výrazně čtený. Koneckonců, byla by to troufalost. V době Interenetu a blogů je výrazný přetlak autorů, nikoli čtenářů. Asi rozešlu link velmi omezenému počtu lidí a svou identitu nechci zvěřejnit, protože vzhledem k povaze blogu ani není důležitá. Na druhou stranu by blog ale postupem času mohl obsáhnout informace a zkušenosti, které by se aerobním tragédům jako jsem já mohly hodit. (Vždyť je o sportu v životě nesportovce, a to je mysím téma, které osloví spoustu z nás.)

Proč aerobní tragéd?
Před časem jsem zavedl pojem aerobního tragéda. V prvé řadě tím myslím sám sebe, ale aerobní tragédství považuji za jistý fenomén, který je třeba na popsat. Začnu sám od sebe. Od ranného mládí nejsem sportovní typ - neboli přirozený talent - byť jsem nikdy nebyl třeba ve škole za "válečka". Prostě průměr, aerobní sporty mi moc něšly, naopak sprinty a hody, tudíž dynamické sporty, docela ano. Důležitá poznámka: vždy jsem nenáviděl běhy delší než sto metrů a navíc mi opravdu něšly, klasické tři kilometry na gympu jsem běhal hodně přes dvanáct minut a vždy se mi chtělo doslova umřít. Nikdy jsem nedělal systematicky žádný sport, od gymplu vůbec nic. Jen jsem se válel a válel, až do svých třiceti, kdy jsem se podezřele začínal zadýchávat do schodů. Uvědomil jsem si, že ani moderní medicína mi nemusí pomoci a umřít v relativně mladém věku jako většina mých příbuzných díky infarktům a podobným legráckám (ach ta anamnéza hypochondra;) se mi zas moc nechtělo a já se rozhodl začít jezdit na kole. Bylo to dost těžké, párkrát jsem toho nechal a až teprve někdy od roku 2002 mi to trochu jezdí, najedu tak pět tisíc kilometrů ročně, občas si zajedu na nějaký ten silniční nebo bajkmaratonek a vždy dopadnu dost špatně, řekněme v polovině startovního pole. Na druhou stranu se cítím dobře, zhubnul jsem a je to docela fajn.

Nicméně. Proč aerobní tragéd? Protože nemám talent k aerobním (vytrvalostním) sportům a ročně najetých pět tisíc kilometrů je na jednu stranu docela dost a dává mi to výkonnost takovou, že se občas mohu vytahovat nad svými známými, kteří mi díky svému přirozenému talentu ještě před krátkým časem hravě ujížděli. Jenže pokud takový aerobní talent začně jezdit (rozuměj trénovat) stejně jako já, pak začne být rázem lepší než já. Protože má aerobní vlohy a já nikoli. To, že mne příroda vybavila jakýms takýms talentem k dynamickým sportům, mi je při jízdě na kole a jiných vytrvalostních sportech na nic.

Rád bych na tomto místě stvořil jakousi definici aerobního tragéda, třeba se bude hodit:

• aerobní tragéd nemá vlohy k vytrvalostním sportům a ani ve škole mu něšly, ba co víc, přímo je nenáviděl
• aerobní tragéd až do svého počínajícího středního věku (řekněme alespoň do třiceti) nic nedělal a mohl si v klidu válet šunky
• aerobní tragéd pak znervózněl a začal pěstovat sport, ale nejde mu to tak, jako jeho vrstevníkům, kteří prošli podobným vývojem s tou vyjímkou, že v mládí buď pěstovali aktivně nebo vrcholově nějaký sport a až poté si začli válet šunky, případně mají jednoduše vlohy a jdou jim vytrvalostní sporty dobře ledva začnou trénovat, i když jim táhne na čtyřicet nebo i více

Proč maratonský deník?
Takže jsem se sám snad docela dobře popsal a pojďme k jádru pudla. Už nevím, kdy u mne došlo k osudovému hnutí mysli a kdy jsem si usmyslel, že poběžím maraton. Jedná se více méně o mentální cvičení, pomstu sobě sama za to, že jsem vždy nesnášel běh a nikdy, ani trošku, jsem systematicky neběhal. Spousta lidí mi říká, že bych měl zůstat u svého kola, že na běh nejsem zvyklý a příliš starý, že si zničím snad všechna ústrojí v těle a že maraton je rasovina.

Ano, to je. Právě proto. Navzdory všemu to alespoň zkusím. Na kolo samozřejmě nezanevřu, vždy zůstane mým hlavním sportem, který ve mne vypěstoval mimořádně příjemnou závislost na sportu, kterou jsem si ještě před pěti lety ani ve snu neuměl představit. Chci se naučit běhat, třeba jako doplňkový sport, když nemůžu jet na kole, a logicky se u toho nechci zmrzačit. Ale teď je tady ta výzva, maraton. Myslím si, že je škoda jednou umřít a neuběhnout ho. Tudíž jsem si stanovil cíl, že chci příští květen maraton zkusit, ten pražský.

... a převážně o tom je tehle blog. Bude zaznamenávat mé pocity běžce, absolutního začátečníka. O běhání nevím zhola nic, začínám hledat informace na Internetu a jen základní principy tréningu mi jsou známy, a to navíc hlavně z kola. Mám na to sedm a chloupek měsíců. Podle všeho je to málo. Nicméně doufám, že nejsem blázen a nezmrzačím se. Podle mého odhadu teď je tak osmdesátní pravděpodobnost neúspěchu a že tento blog prostě skončí tím, že cíl zůstane nesplněn. Ale ten samotný pokus - věřím - za to stojí.

Blog je sice psán pouze s vědomím "možného čtenáře", ale já doufám, že by se třeba jednou mohl hodit někomu, kdo se pokusí o stejnou ptákovinu jako já. Prostě taková částečná sonda do duše aerobního tragéda, který zkusil maraton. Začínám běhat dnes, 1. října 2004.