Konec běhací pauzy & díky za komentáře!

Tak jsem zpět doma a v prvé řadě moc díky za kvalifikované rady a doporučení. Ani netušíte, jak mi pomáháte. Opravdu jsem nikdy netušil, že tehle blog bude někdo vůbec číst (koneckonců jsem už psal, píšu si jej hlavně sám pro sebe, kvůli "utřídění hlavy" a kvůli tomu, abych se zase po letech naučil znovu psát; jistá forma exhibicionismu může hrát tak maximálně destiprocentní roli ;). Jsem vedle z toho, kolik lidí věnuje svůj drahocený čas tomu, že napíše svou radu, názor nebo zkušenost. ... Na druhou stranu snad ale děláme společně službu těm, které taková šílenost jako mne napadne a budou tehle web číst po nás...

Jak jsem psal minule, byl jsem na cestách a doufal, že si má bolavá noha odpočine. Měla téměř týden na to, aby se dala dohromady. Musím přiznat, že to asi není ještě úplně ok, ale fakt se to lepší a já vašich rad opravdu teď (chvíli;) dbát budu. Den ode dne noha opuchala méně, sice jsem neběhal, ale jak jsem pochopil, ono i dlouhé sezení moc neprospívá a nožka puchla...

Každopádně dnes už jsem neodolal a ještě trochu zblblý časovým posunem jsem vyrazil do lesa, abych oběhl opratrně sedmičku. Ze začátku jsem spíš šel než běžel a čekal, kdy se ozve obvyklé tahání někde ze spodní části lýtka. Neozvalo, takže jsem ještě první kopec běžel opravdu pomaličku (ono je taky dost sněhu), abych pak už na uježděném sněhu maličko přidal a drobnými kroky sedmičku dokončil v tempu tak 6min. na kilometr. (Fakt jsem se na hodinky při běhu nedíval, až doma! :)) A nic, noha nebolí! ... a to ještě včera po dlouhé cestě byla maličko opuchlá. Dnes nic, důsledně dávám lýtko do tepla a teď vedle mne na stole zrovna dlí krabička s nápisem "Tradiční kostivalová mast"... takže ještě jednou díky!

Běhací pauza, o blbém plánování a tak...

... po pátečním půlmaratonu jsme odjeli do jizerek, v sobotu jsem si dal pauzu (nepočítaje odházení tun bílejch srágor;) a v neděli pohodově hodinku na běžkách. S běháním mi to nevyšlo víceméně záměrně, protože noha pořád pobolívá (ještě v sobotu jsem musel ze schodů mimořádně obezřetně) a já nabyl dojmu, že je asi na čase poslechnout své tělo a dát noze oraz. Ať chci nebo nechci, tak mi noha stále puchne nad okrajem ponožky, prostě signalizuje, že není v pohodě. K běhacímu odpočinku využiju tento týden, kdy od zítřka do soboty budu pracovně pryč bez reálné možnosti běhat. První běhání vidím tak na neděli, a to kdoví jak to bude vzhledem ke změnám časových pásem, nemůžu sám sobě slibovat nějaký kraviny a pak se někde potácet jak mátoha. Uvidím, zda-li pauza bude stačit noze na uzdravení... (Musí! Jinak ten maraton nedám.)

O blbém plánování. Když si uvědomím, že se vracím v sobotu 29., tak je mi jasné, že můj cíl 150km za leden je v háji. Teď mám něco přes stovku a za ty dva zbývající dny padesátku rozhodně nedám a ani nechci dát. Nejhorší na tom je, že dopředu jsem věděl, že pořádáme cykloorienťák a že to sebere nějaký čas, že pojedeme na hory a tam toho moc nenaběhám a hlavně, že koncem ledna na týden odfrčím. Suma sumárum, kdybych byl přemýšlel dopředu, tak bych si rychle uvědomil, že sto padesát za leden je nesmysl a nemusel bych se teď frustrovat. Aspoň že jsem dal ty dvě sedmnáctky a půlmaraton...

Půlmaraton!

... a je to tam. Po úterní desítce a středečním spinningu jsem si dal ve čtvrtek pauzu, dnes sebral všechnu odvahu a vyrazil do lesa zkusit půlmaraton. Nebylo až tak jednoduché. Zatímco takovou dobu bylo krásně, teď už se to říct nedá. Vichr, liják, sněžení a to celé s přestávkami dokola. Přišel jsem domů dřív z práce a ven se mi teda vůbec nechtělo, nikde nikdo, fakt depresivní počasí. Nicméně jsem se přemohl, vybavil se energetickou tyčinkou, malou flaškou s pitím a vyrazil.

Hned tak na čtvrtém kilometru jsem myslel, že to zabalím. Fest mne zase chytlo tradičně levé lýtko a už z toho začínám podezřívat Adidasky. V úterý jsem běžel v těch nových NB806 a docela to šlo, a to jsem běžel o poznání rychleji. Dnes jsem obul Adidasky - nechtěl jsem riskovat takovou dálku v nových botkách - a hned tohle. A to jsem si fakt dával bacha, žádný kalup, rozcvičení a tak.

Nějak jsem tu první krizi kdy lýtko skoro šlo do křečí mentálně zvládnul, bleskově se protáhnul o strom a napůl pajdajíc pokračoval. Opravdu pomalu, trochu se to uklidnilo, bolest se stala snesitelnou, ale o nějakém odrazu z levé nohy nemohla být ani řeč.

Běhal jsem svůj lesní čtyřkilometrový okruh, kde jsem si pohodil flašku s pitím. K tomu okruhu se musí přiběhnout dva a půl kilometrovou cestou, takže to vycházelo přesně na čtyři okruhy. Tři už jsem běžel v neděli, čtyři ještě ne. S bolavou nohou nic moc, navíc tu a tam ležel sníh, klouzalo to.

Zkrátím to, půlmaraton jsem odpajdal za těsně nad dvě deset, tepovka naprosto v klidu (jak by ne při tyhle rychlosti), ale asi bych měl být spokojen, vždyť v říjnu pro mne byly i tři kilometry ještě obrovská vzdálenost... Docela dobrodružný byl návrat, protože už byla tma. Sice jsem měl čelovku, ale přístupová cesta na rozdíl od okruhu není štěrková, ale klasická lesní s kořeny, takže jsem fakt netušil kam běžím a hlavně to bylo o kotníky... Teď zase sedím doma a únava překvapivě není nijak tragická, ono je asi opravdu fajn při běhu nad hodinu a půl něco sníst a vypít... Svaly pochopitelně bolí, ale není to nic hrozného. Je to taková příjemná "únavová" bolest, ovšem kromě zmíněného levého lýtka, které bolí opravdu dost, ze schodů to levou nohou fakt nejde ;) Zkusil jsem rozmasírovávát, trošku to zabralo, ale zas taková sláva to není.

Je to divný, asi bych měl mít radost, že jsem uběhl půlmaraton (to jsem si ještě před pár měsíci fakt ani ve snu nedokázal představit...), ale nemám. To je chyba. Začínám bejt nějakej takříkajíc urputnej, pořád chci běhat dále a rychleji ... a ono by to snad i šlo, kdyby nožka nezlobila... Budu se nad tím muset zamyslet ;)

Puchne mi haksna a běžecký styl

Ta noha fakt zlobí. Včera přijdu z práce, sundám kalhoty a koukám, že nad lemem ponožky a těmi obvykle nepatrně vylisovanými proužky nemám svou nohu, ale pěkně napuchlou haksnu. Velikost ponožek nosím stejnou už léta a nikdy nic takového. Pod ponožkou relativně hubená cyklonožka, nad ponožkou kulturistické lýtko. To teda není nic moc, rozdíl v průměru pod ponožkou a nad ponožkou určitě víc než půl čísla, ne-li celý cenťák. A moc to ani nebolelo, to je divný. Takže ponožky šly dolů a srovnalo se to za dobré tři hodiny. Masíroval jsem, protahoval... Nemáte někdo prosím zkušenost?

Dnes ráno jsem vyrazil na lesní desítku ozkoušet nové boty NB806. Jsou těžké, což jsem věděl, jsou tvrdé, to jsem věděl taky. Běhat se v nich ale určitě dá, vůbec netlačí, až se dám trochu do kupy tak zkusím tvrdší povrch. Zatím óká.

Taky jsem dbal Alešovy rady z neděle abych "nedělal tak dlouhý kroky" a trošku "víc pracoval rukama" a hle - ono to funguje! Dělal jsem podle rad nízké kroky s větší frekvencí a při plus mínus stejné námaze jsem o dobrých patnáct vteřin na kilometr rychlejší a hlavně tolik neunaven. Nohu jsem cítil, ale nebyla to žádná tragédie, po doběhu taky ne. Teď odpoledne cítím nohy obě, nemocnou levou pochopitelně víc, ale mám pocit, že se to trochu lepší.

Taky jsem dal na radu kolegy z práce, skvělého běžce v kategorii nad 55, který mně poradil masážní emulzi Emspomu hojivku. Dnes jsem zakoupil a už jsem zvědav, až ji večer zkusím.

Běžecká abeceda & opět 17

Po středečním spinningu jsem byl ve čtvrtek večer domluven s kámošem Kejmilem, že mne naučí běžeckou abecedu na stadionu u Krčského lesa. Již asi tři lidé mi říkali, že se běžecká abeceda skutečně vyplatí, jenže z obrázků jsem moc moudrý nebyl. A Kejmil má ze své běžecké minulosti abecedu zjevně perfektně naštudovánu, tak mi všechno ukázal a já teď můžu zkoušet... Jenže až mne přestane zase bolet ta noha. Stačilo se tak tři kilometry po asfaltu v Krčském lese velmi mírným tempem na rozehřátí (ježiš jak já bych nechtěl běhat v Praze ;), aby mne lýtko začlo nehezky tahat znovu. Ach jo, to bude boj na dýl...

V pátek a včera jsem běhat nemohl, v pátek mne ještě dost bolela noha a včera v sobotu jsme pořádali lehký cyklo orienťák, takže prostor pro běh byl až dnes. Kámoš Aleš už mne definitivně zlákal na společné běhy každou neděli od půl desáté v lese, kde běžně běhám. Dnes jsme se sešli tři, dva výborní maratonci a já. Měl jsem v plánu běžet něco trochu delšího, takže jsem je ani uviset moc nechtěl. Rozhodně jsem neměl v úmyslu se po pěti kilometrech prošít. Udržel jsem se hochů asi dva kilometry (ukecali mne ať běžím s nimi, původně jsem je chtěl poslat kamsi hned od začátku), pak se slušně rozloučil a začal běhat mé nové lesní kolečko, které vede po jehličnato štěrkových cestách kde doufám, že kanců bude minimálně.... ;) Nakonec jsem dal sedmnáctku, přičemž tak od třetího kilometru jsem nehezky cítil obě lýtka (pravé tradičně docela dost), ale nezhoršovalo se to. Co není vůbec v pohodě je to, že se cítím docela dobře, mozek, plíce a srdce by chtěly běžet rychleji, ale nohy to nedovolí. Resp. přemoci by se ta bolest na chvíli dala, ale mám intenzivní pocit, že je to koledování si o průser a velkou běžeckou pauzu. A to si teda dovolit fakt nemůžu. Nakonec to bylo i vzhledem k úžasnému slunečnému a trochu mrazivému počasí hodně příjemné, byť teď sedím doma a lýtko bolí. No co, budu strečovat a masírovat.

Taky mám nové tréninkové boty. Dnes po obědě jsem zajel na otáčku do blízké hajprnovy koupit housky, přičemž mi to nedalo, protože vím, že je tam krám, kde prodávají New Balance, na které mám od Bédi dost dobrou referenci. No a náhoda rozhodla. Přímo Béďovy osmsetšestky, které jsem už ani nedoufal že seženu, protože to je starý model, tak měly zlevněné z prapůvodních 2.499 na 990. Tudíž nebylo co řešit. Teď uvidím, zda-li budou na tvrdší povrchy vyhovovat stejně dobře jako Béďovi...

Dvě minuty na kilometr...

... neběhám já, ale ten kanec, co jsem ho dnes opět potkal. Když jsem minule psal, že už pomalu na ty prasata začínám mít fóbii, nebyl jsem daleko od pravdy... tak teď už ji mám tutově.

Dnes jsem vyrazil na svou ranní obvyklou lesní desítku a naschvál jsem si "z kancobezpečnostních důvodů" vybral takové ty hlavnější lesní cesty sypané štěrkem, po kterých se dá též obstojně běhat, protože po jejich okraji je hodně příjemná vrstva spadaného jehličí. Předpokládal jsem, že pravděpodobnost, že zas narazím na kňoura, je menší. Dost naivně. Bežím, běžím a zhruba stovku metrů přede mnou přeběhl přes cestu kanec. Krve by se ve mne nedořezal, protože ani ve snu jsem si nedokázal představit, jak rychle se tohle atomové hovado pohybuje. Odpověď zní: strašně rychle! Opravdu při vší skromnosti to odhaduji tak na 30km/h, což jsou zmiňované dvě minutky na kilometr ;) Zvukový doprovod byl navíc i z těch sta metrů jak kdyby běželo stádo bizonů lámajíce všechen menší porost co mu stojí v cestě. Protože jsem minule viděl kance stojícího, naivně se si myslel, že se mu dá nějak utéct. Teď už to vím jistě. Nedá. Jestli se to hovado jednou rozeběhne na mně, tak fakt nemám šanci. Teď už je to úžasná sranda, ale celkově mi do smíchu moc není. Stresovat se z maratonu a ještě z divoké zvěře teda není nic moc.

Pro mne pozitivní zpráva je alespoň to, že noha mne bolí o něco míň než v neděli a o hodně míň než v pátek. Fakt je, že jsem se nijak nehnal, chloupek pod šest minut na kilometr. Na asfalt se mi moc nechce, do lesa se bojím. Ach jo. Jinak moc díky za poznámky a maily ohledně bot, musím si to nechat projít hlavou.

Bolest (z asfaltu?) a '50

Tenhle týden jsem teda tomu běhání moc nedal, jen těsně třicítka. V úterý jsem vyrazil na takový městský okruh s kamarádem Honzou, což je pouhá necelá sedmička, zato po kostkách a asfaltu. Už od nedělní sedmnáctky se mi něco nezdálo, a to bolest ve spodní části pravého lýtka. Když jsem se totiž v neděli vyděsil divočáka (mimochodem, Honza ho dneska v lese potkal taky a zdrhal jak pominutej :)), tak se mi už po lese moc běhat nechtělo a určitě dvanáct kilometrů jsem dobíhal po asfaltu. A ono to asi nožkám nedělá dobře. Lýtko mne při běhu s Honzou popotahovalo. Po středečním spinningu jsem ve čtvrtek podobný okruh absolvoval ze začátku pomaličku s mojí ženuškou, aby mi pak lýtko (když jsem už vyběhl rychleji sám) šlo skoro do křečí, na které navíc absolutně netrpím. No, nic moc, viníkem je asi nezvyk běhat po tvrdém povrchu. S tím ale budu muset něco udělat, po lese pořád běhat nejde.

Dnes měl místní bývalý špičkový běžec Vláďa padesátiny (maraton dříve tuším kolem 2:15!), oslavil je skupinovým během (měl mít původně padesát minut) a já se nechal ukecat dalším kamarádem Alešem, abych konečně vyběhl s běžci. Skupina podle mého čítající přes dvacet běžců vyběhla podle nich v naprostém klidu chloupek nad pět minut na kilometr, což není pro mne nic moc. Vydržel jsem asi dvacet minut, skupina se naštěstí protrhala a já zůstal s dalším kámošem ze spinningu Béďou sám. Dali jsme asi třináctku v rozumném tempu a lýtko fakt bolí, při běhu docela dost a po doběhu ještě víc. Podle rady bývalého výborného triatlonisty Roberta, který mi to odborným okem zkoukl, to musím rozmasírovávat. No, to jsem zvědav. Aspoň že to není achilovka.

Problém může být dle rad zkušených i v botách. Běhám v Adidaskách s označením "trail/cushion", které by tvrdý povrch díky označení "cushion" měly zvládat. Nicméně se mi přesto zdají dost měkké, na tvrdém povrchu může být možná problém (utlumit mých 79kg taky není žádná sranda, žejo.. ;). Béďa mi doporučuje o něco tvrdší boty - sám má jako tréninkové New Balance 806, nicméně ty už se nevyrábějí. Pokusím se po něčem takovém poohlédnout, stejně už pomalu potřebuji nové další botky. Na Adidaskách mám sice jen něco přes tři sta kilometrů, ale potřebuji něco na střídání.... Neporadíte prosím?

Kolo versus běh II aneb je běh nuda?

Dlouhé běhy jsou výrazně nudnější než delší vyjížďka na kole. Toto téma mne napadlo, když jsem v neděli běžel poprvé hodinu a tři čtvrtě. Opravdu, posledních pět kilometrů jsem se už hodně nudil (pokud odhlédnu od toho, že jsem běžel jak skutečný tragéd), navíc jsem měl v hlavě tendence si říkat "ještě pět, ještě čtyři..." a tak dále, což fakt nemám rád a na kole jsem se to odnaučil. Nevěští to totiž nic dobrého - člověk si tím jen přiznává, že ho ona aktivita nebaví.

Zajímavé, dokud běhám desítky, tyto úvahy se v hlavě vůbec nevyskytují. Možná je to tím, že u desítky se - většinou - cítím jakž takž dobře, ten delší běh mi přece jen dává víc zabrat a trochu se ho podvědomě bojím. U kola je to jiné, delší vyjížďka na kole znamená tři hodiny a i výrazně více, přesto se člověk nenudí. Možná je to tím, že přece jen jsem už něco málo najel a je to vlastně nefér srovnání. Možná je to také tím, že na kole je většinou pořád se na co koukat, jsou tam kopce, sjezdy atd.... Fakt nevím. No nicméně psychologickou bariéru běhací nudy jsem zatím neprolomil z představy, že budu mít z delších běhů stres z nudy, nejsem zrovna v pohodě, protože trénink na maraton je (asi) zjevně právě o těch dlouhých bězích... Máte s tím někdo nějakou zkušenost jak se takovéto nudě bránit?

Dlouhý trénink v běhu zabere míň času než dlouhý trénink na kole. To mne napadlo právě teď, takže abych nebyl k běhu nespravedlivý: Chce-li člověk vyrazit na dlouhý běhací trénink, spotřebuje tím dvě hodiny (alespoň všichni běhací guru říkají, že běhat více než dvě hodiny nemá moc smysl). Dlouhý trénink na kole jsou tři, ale spíš čtyři a více hodin. Co to dokáže udělat s rodinným víkendovým časovým rozpočtem je nabíledni ;)

Sedmnáctka a kaňour

Pozdní nedělní odpoledne jsem vyběhl na delší běh, sedmnáctku, kterou jsem si vlastně ještě dlužil z prosincových cílů. Byla to zcela nová zkušenost, protože takovou dálku jsem ještě nikdy neběžel. Můj dosavadní dálkový rekord je čtrnáctka. Šlo to docela bídně. Jednak jsem se nemohl dostat do tempa, tělu se prostě nechtělo běžet (relativně rozumě) rychle, takže jsem se belhal rychlostí hodně nad šest minut na kilometr. Nic mne nebolelo, na druhou stranu to prostě vůbec neběželo. Posledních tak pět kilometrů to už bylo o morálce, bolelo mne všechno a zároveň nic. Prostě taková podivná únava, žádná šťáva, navíc mne takto zoufalý běh ke konci už opravdu nudil. Sedmnáctku jsem oběhl, spokojen moc nejsem. Navíc jsem do auta lezl s pocitem, že zas tak moc unaven nejsem... ale mýlil jsem se. Přestože se tepovka pohybovala opravdu nízko (tak plus mínus 145), tak z nepochopitelného důvodu na mne doma dopadla únava doslova s velkým ú. Chtělo se mi spát, prostě nic moc. Jako kdybych si na kole naložil sedmihodinový záběr, přitom tady to byla pouhá hodina a tři čtvrtě běhu v nízké intenzitě. Tady asi bude ten klíč k maratonu, tudy se musím vydat ;)

Teprve dnes ráno jsem pochopil, že organizmus dostal zabrat. Svaly bolí, pod kolenem cosi taky bolí. Ale všechno bolí snesitelně, takže leden opravdu musím věnovat "naučení se" delším běhům, jinudy cesta nepovede.

... Vlastně celých sedmnáct kilometrů nebylo tak pomalých. Na sedmém kilometru jsem slyšel typické "chrastění" v mlází. Jsem na to zvyklý, po lese běhá docela dost srnek, je to taková milá symbióza s přírodou. Symbióza. Letmým pohledem jsem se rozhlédl po srnečkách a zhruba patnáct metrů (připadalo mi to jako pět) ode mne stál ON. Kanec jak stodola, zvící ilustrace mamuta ze Štrochových knih. I ty svoje kly snad měl.... Už dlouho se mi nestalo, že by mně vstávaly vlasy hrůzou na hlavě... rázem jsem zrychlil na (pro mne) raketových 4:50 na kilometr a dobrých patnáct set metrů mi to vydrželo... Co je ale horší, zjišťuji, že já se pomalu v tom lese pomalu po ránu a k večeru začínám bát. Copak na kole, to člověk lecčemus ujede, ale běžec je řekněme dost zranitelný ;) Doteď jsem si dával bacha na přiožralé nimrody čarostřelce, teď za chvíli budu mít fóbii z kanců. To jsem zvědav, nakonec nepohrdnu starým dobrým asfaltem!

Běhací shrnutí za prosinec

Prosinec začal únavou, trošku jsem s ní zápasil, ale jinak to vlastně docela šlo. Desítky se mi už běhaly celkem dobře, i trošku rychlosti jsem zkusil... Ale. Poslední pořádný běh - na mne svižným tempem - jsem absolvoval 14.prosince a pak přišla zákeřná viróza a moje zpackaná léčba. Znamenalo to devět dní běhací pauzy, další běh až na Štedrý den, přičemž první tři tréninky opravdu nestály za nic, můj organismus se vzpamatovával z choroby a z dávky zbytečné chemie. Až vlastně po odjezdu na hory osmadvacátého se to jakž takž spravilo, já dal dva kopcovité sněhové běhy plus jedny běžky a (snad) jsem připraven na leden.

Jak jsem psal, cíle na prosinec jsem musel kvůli chorobě vzdát. Místo sto dvaceti kilometrů to nakonec bylo sto deset, což mne jen utvrzuje v tom, že cíl byl stanoven příliš nízko. Sto deset jsem dal vlastně úplně v klidu, s jednou normání třídenní pauzou kvůli odpočinku a pálení slivovice plus s jednou dlouhou vynucenou pauzou kvůli viróze. Co mi ovšem hlavně chybí je to, že jsem nedal plánovaný delší běh - sedmnáctku. Ta mne ale musí čekat hned z kraje ledna...

Takže, pojďme se podívat na tradiční poučení za prosinec.

• Žádné experimenty s virózou a chemií. Až to na mne zas poleze, přečíst toto.
• Objem, objem a znova objem, hlavně teď v zimě. mIREK má ve svém komentáři (dole pod tímto zápiskem) pravdu, je třeba běhat objem a až uběhnu relativně v klidu (ha ha, v klidu) třicet kilometrů, tak můžu přemýšlet o pilování rychlosti (připomínám, v měřítku aerobního tragéda...) Koneckonců o objemu mi už psal i Moskvič zde, vy asi opravdu víte o čem mluvíte, protože máte ten maraton za sebou ;)
  
• Běhat se dá opravdu všude. I v zimě a na horách.
• Je lepší běhat v lese než na asfaltu, ale co se v tomhle marastu dá dělat...
  

Cíle na leden vidím takto. Musím dát sto padesát pokud možno v klidu. Měl bych už najet na režim, kdy si vždy o víkendu dám o něco delší běh. Cílem je uběhnout v lednu vzdálenost půlmaratonu (uf, už jen to slovo zní hrozně). Ostatně mi nic jiného nezbývá, od února si chci napsat trochu strukturovaný trénink a pokud se chci maraton vůbec uběhnout, a to někde plus mínus (no, spíš plus) čtyři hodiny, tak bez dlouhých běhů a rostoucího objemu to nepůjde...