Trochu toho tempa...

Velikonoční pondělí navečer (už je díky změně času dlouho vidět, třikrát hurá!) jsme se vrátili z jizerek a já vyrazil s maratoncem Alešem do známého lesa, který je konečně a definitivně bez sněhu. První část běhu byla čiré utrpení, pravděpodobně z toho důvodu, že jsem si třičtvrtěhodinu před během dal jogurt, který tělo prostě nestrávilo. Tepovka 140, funění, supění, spíš chůze než běh, zkrátka hrůza. Chudák Aleš, ten nevěděl, jestli má běžet pozadu, nebo po hlavě a odstrkovat se ušima, aby se vůbec nějak zabavil.

Po půlhodince běhu už to bylo o chloupek lepší a Aleš přišel s návrhem na běžeckou abecedu, což byl bezva nápad, protože se k ní už postupně vracím. Po jejím absolvování jakoby jogurt už našel svou cestu pryč ze žaludku a mně se začlo zničehonic běžet výrazně lépe. Jak trefně později poznamena Aleš: "to už je běh". K mému údivu (pravda, sice trochu maličko z kopce) jsme dali dva kilometry chlup nad pět minut, další pak taky šly kousek pod šest minut, což je na mne vzhledem k terénu docela svižné tempo. Oběhli jsme něco přes desítku a já se překvapivě cítil dobře...

Včera jsem si dal pauzu. Nakonec mě přece jen po běžecké abecedě bolel celý člověk (ale docela příjemně) a vůbec na mne sedla únava. Dokonce si myslím, že na to ani běh neměl takový vliv, to byl asi ten pracovní náraz po svátcích...

Dnes jsem dal asfaltovou desítku. První trojku opatrně, rozbíhal jsem se jak starý špatně namazaný stroj. Po pětce jsem byl už dostatečně zahřátý, a tak jsem si mimořádně opatrně, ale přece jen dal rychlejší šestý, osmý a část desátého kilometru. Tempo tak přibližně 5:15. Docela to šlo, žádné mrákotné stavy po doběhnutí, pouze přirozená únava a příjemná bolest svalů... To je dobře.

Ještě ohledně běhacích dávek. Minulý týden to bylo něco přes čtyřicet (ale přes 600m převýšení), tenhle týden už chci jít na padesát a tak bych to chtěl minimálně ponechat až do dne D. Uvidíme, jestli se zas něco nepodělá. Nesmí.

prasátko: 79,8kg. Tady je ten problém. Přes velikonoce jsem nejedl jako prasátko, ale jak pořádná vypasená nenažraná svině. Tak tudy ne.

Paradox únavy

Po čtvrteční patnáctce jsem byl docela unaven, ale spíš tak nějak celkově, než že by mé srdíčko dostalo zabrat. Koneckonců hodina a půl aerobní aktivity víceméně pod 150 tepů je pro něj něco, co by ho po zkušenostech s kolem až tak němělo vyvádět z míry. Nicméně můj podvozek nestíhá, je pomalý a snadno se unavuje.

Tohle všechno se projevilo i v pátek a v sobotu. Odjeli jsme opět do jizerek a já si v pátek chtěl dát odpočinkovou pětku. Asi jsem se spíš na to měl vykašlat, pětka byla logicky dost kopcovitá (150m převýšení) a na odpočinku mi moc nepřidala....

V sobotu jsem vstával jak zmlácen kovovou tyčí, prostě celkově unaven. Nic mne nijak zvlášť nebolelo, ale současně mne bolelo tak nějak všechno. Znáte to, únava. Myslel jsem si, že se nachytám při únavě starým trikem. Když si člověk změří klidovou tepovku a ta je znatelně vyšší, než jeho běžná klidová tepová frekvence za "odpočinutého stavu", pak je prokazatelně unaven. Tohle přesně znám z kola. Moje klidovka je asi 48, ale když toho mám dost, tak je klidovka i 55 nebo v případech fakt velké únavy i 60. V soubotu jsem se nasnídal, cítil se unaven, prostě blbě. Po snídani (to znamená ne v úplném ranním klidu) jsem si zkusmo nandal měřák a šup - jen 52. Tudíž objektivně žádná zásadní "srdečně aerobní" únava. Začal jsem se dokonce podezřívat, že únava je psychická a že to zlomím, proto jsem vyrazil na takovou normální horskou desítku, asi s 300m převýšením a očekával, že se rozběhnu. No, nic moc. Unaven sice "srdečně nejsem", ale tělu se nechce běžet. Do Bedřichova jsem už dobíhal v takovém stavu, že známý krpál na Královku jsem raději vyšel svižnou chůzí, aby se nedorazil úplně. Z Královky jsem pak víceméně už v klidu frčel zpátky, ale dvakrát příjemné pocity jako minulý týden to tedy rozhodně nebyly.... No a pak se v tom tělu má někdo vyznat... Mimochodem, nevím proč, ale vždy když už mé tělo tak nějak nechce běžet dál, vybavím si název blogu Running Shadowa "Kam až mě nohy donesou" a automatická odpověď v mé hlavě křičí své "moc daleko nééé".. ;(

Dnes padlo moudré rozhodnutí. Udělal jsem si den volna, polehávám a flákám se, uvidíme zítra na velikonoční pondělí. To už chci vyběhnout doma v nížině.

prasátko: netuším, ale vzhledem k velikonočnímu debužírování se děsím okamžiku vystoupení na váhu...

Jsou pochybnosti o sobě sama vlastní normálním (rozuměj nezávodním) běžcům?

Dost často mívám velké pochybnosti sám o sobě ve smyslu možného uběhnutí maratonu, o tréninku, který nevede nikam a tak... S diskusí na tomto blogu a i jinde jako by někdy vyplývalo, že je normální jeden den vstát, dát jen tak dvacet třicet kilometrů a pak se oddávat běžným radovánkám pracovního dne ... a druhý den znova ;) Doufám, že tomu tak není. Doufám, že existuje "mlčící většina", která též běhá se zataženýma blánama, permanentně pochybuje sama o sobě a současně bojuje sama se sebou. Například dva zápisky z běžeckých blogů (zde a zde) mne přesvědčují, že by existovat mohla... :)

prasátko: 79,7kg

Patnáctka a Reflex

Dnes jsem využil toho, že je přece jen o trochu déle vidět, přišel o něco dřív z práce a vyrazil. Trochu jsem prodloužil svou asfaltovou desítku podél řeky, nevracel se stejnou cestou zpět, ale přeběhl jsem most v sousedním městečku a vracel se druhou stranou. Do desátého kilometru to docela šlo, ale právě na onom desátém kilometru je dost nepříjemný kopec, takových sedm set metrů a stojka jako blázen. Ta mne pravděpodobně trochu vysála. Do třináctého kilometru to ještě jakž takž šlo, poslední dva kilometry pak byly docela agónie. Ne snad že by mne něco moc bolelo, ale tělo se prostě zase začlo zastavovat, nechápu to. Možná při této délce běhu už opravdu musím něco maličkého sníst... Přitom tepovka byla v pohodě, průměr 145, tudíž srdce se fláká, podvozek nestíhá... Musím jít opravdu do dlouhých běhů, bez nich to nepůjde.

Z jiného soudku. Dnes mi přišel mail od čtenáře Martina, který mi poslal dobré rady ohledně maratonského tréninku s tím, že se dověděl o mém blogu z Reflexu... Původně jsem si myslel, že myslí třeba nějaké refery, ale pak jsem si uvědomil, že Reflex je i časopis... A protože jsem šel z nějaké schůzky okolo trafiky, vlezl jsem dovnitř, otevřel poslední tištěný Reflex (který zatím nečtu, čtu jen občas Zeleného Raoula na Internetu) a nevěřil svým očím. Redaktor Reflexu a scénárista pořadu Zavináč Miloš Čermák zmiňuje můj blog ve své (asi pravidelné) internetové rubrice Notebook. Docela mne pobavily formulace "Muž vystupující pod přezdívkou aerobní tragéd" či "blog je zdařilým křížencem komedie Deník Bridget Jonesové a thrilleru Maratónec". Děkuji tímto Miloši Čermákovi za doporučení čtenářům ;) Mimochodem, nastudoval jsem na Internetu, že kolega Čermák je též běžec, který tvrdí, že na maraton se údajně dá natrénovat za 10 týdnů. V tom případě mi nezbývá než prohlásit, že pak není ani náhodou aerobní tragéd... ;)

Co je ale na zmíněné rubrice ještě zajímavé, je odkaz i na jeden jiný částečně běhací blog Jozefa Bednára, který se též připravuje na svůj další maraton. Na celé věci je sympatické, že Jozef Bednár dosahuje na maratonu časů normálních smrtelníků, které si v případě své účasti a optimální formy dokážu představit (nikoli tedy ty Keňské časy, co se zde v diskusích občas objevují... :)

prasátko: 79,7kg

Kayano

Tak jsem se dočkal. Jak jsem psal už tady, na základě dobrých referencí jsem si vybral své (doufám) definitivní (ostré) běhací boty, ve kterých by mé vetché tělo mělo přežít maraton. Jsa dostatečně vyškolen tím, co mohou alespoň s částečným přispěním boty způsobit, rozhodl jsem se nejít do kompomisů a vybrat skutečně asi jedny z nejlepších běhacích bot, co jsou na trhu. Doufám, že se brzy ušpiní a budou vypadat ošuntěle (=nebudou nápadné), protože pro tyto boty by mohlo být urážkou, že je obouvá takový pseudoběžcochodec ;)

Jak známo, Kayana už jsem sháněl, leč tehdy před měsícem bezvýsledně. Loňská kolekce Asics už nebyla, letošní ještě nebyla. Všechno spustil laskavý čtenář mého blogu JR, který mi napsal mail, že u Kohinorky prý mají Kayana se slevou. Hned jsem tam včera vyrazil, ale bohužel měli pouze jedny a o číslo větší, než potřebuji. S slzou v oku jsem cestou zpět zavolal distributorovi Asics do Myslíkovy se zeptat na stav a hle - nová kolekce už dorazila, prý ji ale ještě nemají vybalenu. Na nic jsem nečekal, otočil svého oře a šup tam. Nedbal jsem slov o tom, že "mají ještě všechno vzadu" a ať "přijdu později", přinutil je vytáhnout konkrétní boty (Kayana) v konkrétní velikosti. Chlapec byl chápavý a já za chvíli odcházel nejen se zbrusu novými Kayany 2005, ale ještě jsem si přikoupil loňské Asics běhací tričko s dost příjemnou slevou (pochopil jsem totiž, že po oteplení vlastně nebudu mít v čem běhat, bavlněné tričko není jak známo zrovna super...)

Včera jsem porušil zásady a vyrazil večer na opulentní večeři s bývalými kolegy (rajská polévka - špagety - zmrzlina, vše s hektolitrem zeleného čaje, coly light a minerálky), před půlnocí dorazil domů a kdyby mně někdo viděl jak o půlnoci poskakuji po bytě v nových botech pouze ve slipech a zkoším "cushioning" ... až takovou jsem měl radost ... ;)

Dnes ráno jsem v nových botkách vyrazil do jarního prosluněného počasí na svou asfaltovou desítku. Musím říci, že Kayana jsou opravdu jinde než mé věrné dosavadní běhací boty (pravda, aby taky nebyly, cena je fakt dost vysoká). Došlap je až neuvěřitelně měkký, jsou to takové nesmírně příjemné bačkůrky.... Na asfaltu má člověk pocit jak kdyby běžel po optimálně měkkém terénu. Zážitek. Pochopitelně, boty jsou sice někde jinde, leč slabý běžec zůstává. Boty nemohou nahradit rychlost, to by to musela být péra Maxipsa Fíka. Mohou ale (asi) snížit pravděpodobnost zranění. Uvidíme. Zajímavé je, že Kayana nejsou nijak extrémně lehké, váží chlup nad 370g. Například mé levné a dobré NB 716 jsou dokonce o zhruba deset gramů lehčí. Jenže o váze to (jen) není. Ten pocit, když si člověk poprvé do Kayan vleze, zašněruje tkaničky a projde se, je prostě úžasný.

Kayano neKayano, desítku jsem dal, bylo to určitě o moc lepší než v pátek a určitě o něco horší než v neděli. Ale pocity jsou veskrze dobré, ze sluníčka, z nových botek (absolutně nezanevřu na své dvoje NB, ty jsou na trénink výborné), a tak vůbec. Tepovka se pohybovala okolo 150, srdce a organismus by chtěli běhat rychleji, ale "podvozek" prostě nestíhá. Jak by také ne, když nemám naběháno...

prasátko: 80, 3kg

Běh ze zimy do jara

"V neděli přesně ve 13.31 vstoupilo Slunce do znamení Berana a nastala jarní rovnodennost. Přestože tradičně je začátek jara stanoven na 21. březen, astronomické jaro začalo již o den dříve."

Tolik zpráva z tisku. No konečně, už je to tady, alespoň úředně! Letos jakoby to jaru trvalo déle. Možná je to objektivní, možná je to také tím, že tak trošku všichni stárneme ;) Včera jsem si dal po poradě se svým tělem pauzu, prostě mne po páteční desítce a následném odhazování tun sněhu bolely svaly, měli jsme návštěvu a moc se mi běžet prostě nechtělo. Navíc jsem plánoval v neděli popoběhnout trochu dále a déle. Dobře jsem udělal. Dnes dopoledne jsem vyrazil na svůj poslední zimní běh, pár hodin před nástupem jara.

Jak již bylo řečeno, byli jsme o víkendu na chalupě. Trochu jsem se bál podmínek, ale bylo to prostě jedním slovem super. Sněhu sice spousta, ale mé vyběhané cesty byly obnažené na suchý asfalt lemovaný bariérami sněhu. Dnes se k tomu přidalo nádherné počasí. Přes noc třeskutá zima, ale když jsem v půl desáté vybíhal, jarní sluníčko už ukazovalo svou sílu. Navíc jsem ke svému podivu pochopil, že už i rukavice a kulich není potřeba. Úžasný pocit. Konečně...

Co víc. Profil mého běhu byl pochopitelně kopcovitý, dle Polarek to vydalo na tři sta výškových metrů. Před během jsem si sundal rychlostní čidlo. Nechtěl jsem si kazit náladu sledováním tempa. Od chalupy jsem začal funět naschvál hodně pomalu do tradičního dost strmého kopce a myslel na úplně jiné věci než na to, jak mi to zas nejde. A hle, po dvaceti minutách zjišťuji, že obvyklé přemýšlení o tom "kolik ještě" a "co všechno mne bolí" se nedostavuje. Navíc mám pocit, že neběžím najednou až tak strašlivě pomalu na to, že je to pořád do kopce. Následuje první vrcholek, čeká mne dva a půl kilometru z lehkého kopce. Hlídám se, abych nemyslel na tempo. Ale přesto, běží to, tady přece znám kilometrovníky. Je to možný? Běžím podle všeho pět minut na kilometr na tepovce pod sto padesát. Hmmmm.... Teď následuje poslední tříkilometrový kopec, tak potutelně čekám, jak mi dojde a došourám se zpátky. Nedošlo. Tepovka jde na sto šedesát a podle všeho se zas tak neflákám, kdybych ctěl. šlo by to se i víc zmáčknout. Jde mi to, tři kilometry do kopce uběhnu s radostí. To je pocit už dva měsíce nepoznaný. Čekají mne čtyři kilometry opět z lehkého kopce, běží mi to a únava furt nikde. Malá bolest levého kolena a pravého lýtka je fuč. Nijak to nesmažím, ale přesto to na mne není až tak pomalu, zase pět minut a něco. Poslení kilometr zvolním, pomaličku vyklusávám, tepovka jde pod sto dvacet jak malina i při lehounkém běhu. Jsem na chalupě, protáhnu se, žádná velká únava. Sprcha, s rodinkou na oběd do hospody. Po obědě na chvilku při čtení knížky usnu, probudím se, trochu mne bolí celý člověk, ale stačí vstát z kanape, tři kroky a všechno je pryč. Mohl bych běžet znova. Konečně, tohle jsem strašně potřeboval. Hodina dvacet, tři sta převýšení, plus mínus třináct kilometrů. Únava se nedostavila. Konečně, ťuk ťuk na dřevo...

prasátko: nevím, nemám teď váhu, ráno se zvážím. Navíc díky za podnětné komentáře k předchozímu zápisku, ještě se k nim vyjádřím.

Běhám & filipika proti žrádlu ;)

Ano, je to skutečně dvojsmlyslný a jakoby negativně laděný název tohoto zápisku. Nemyslím to ale nijak extra ve zlém. Jak jsem již párkrát psal, mám trošku potíže se způsobem, jakým jím a tudíž logicky ani nemohu být spokojen se svou váhou. Sice nejsem takový ten žravý typ, ale každý normální člověk se rád nají. U mne se k tomu přidává do jisté míry chorobná náchylnost k pojídání člokolád, zejména pak fialových krav. Už jsem se zde zavázal, že do maratonu musí čtyři kila dolů a vždy si to (pozdě) připomínám, když vybíhám a můj žaludek ještě cítí nejaký ten nadbytek potravy... V tu chvíli byl si nejraději nakopal zadek, ale bohužel mi to vydrží vždy jen do té chvíle, než dostanu příšerný hlad a někde se vskutku animálně nacpu. Navíc se k tomu přídává ten fakt, že chodím dost pozdě z práce a často to vyústí ve večerní hody. A to jak známo není zrovna óká ani v případě, když se člověk zrovna nepřecpe. Je to prostě o vůli. Já už jsem se dávno smířil s tím, že nejsem fyziologicky zrovna keňský běžec (o fyziologii aerobního tragéda ani nemluvě), ale o to prostě té vůle musí být víc.

Pozitivní je, že jsem přes zimu na rozdíl od jiných let prakticky nepřibral, možná tak kilo. Plusmínus mám tedy osmdesát a chlup. Můžu se chlácholit, že jsem také před ještě třemi lety míval i devadesát, ale to mi k maratonu moc nepomůže. Mám zkušenost, že co napíšu sem do tragédího deníku, mám tendenci dodržet. Proto si řekněme následovné. Do maratonu chci jít s váhou na 76kg, což mi přijde jakž takž realistické a není to žádné fatální škodlivé hubnutí. Abych zavedl nějaký systém kontroly a sebemrskačství, napíšu od teď pod každý zápisek kód "prasátko" následovaný aktuální vahou. Doufám, že mi to mentálně píchne ;) To jen pro vysvětlení.

Běhám. Ve středu jsem byl na spinningu, včera jsem dal večerní pětku a dnes ráno desítku. Moc mi to stále nejde, z důvodu sněhobahna běhám po asfaltu a pobolívají mne z toho svaly, o kterých normálně vůbec nevím a nikdy mne nebolely (stehenní). Trápí mne absolutní ztráta tempa, ale to jsem psal (díky za komentáře). Nevím čím to je, ale paradoxně je to možná proto, že jsem překmitnul do druhé polohy a prostě se bojím tu a tam popoběhnout rychleji. Pokud vzpomínám na relativně dobrý prosinec, tak to jsem se rychleji běhat nebál, a mělo to výsledky. Teď jsou prostě nohy jakoby těžké a ztuhlé, ale nemají proč. Zbytky lehkosti se prostě vytratily, ale to v tom musí být přece nějaký trik, zase něco málo naběháno mám a přece logicky není možné, aby mi to běhalo pořad pomaleji ;)

Takže to zkusím. Moc a moc jemný fartlek, tu a tam, fakt málo. Do toho hubnutí, lehčí tělo, lehčí břicho ;) Uvidíme. Už mám nějakou tu zkušenost, neměl bych se zmrzačit. Nicméně teď ale na víkend jedeme do jizerek, tam nsa sněhu to tedy rozhodně zkoušet nebudu. Údajně tam je tam příšerná spousta sněhu, jen doufám, že cesty jsou v tom stavu, že se po nich dá běhat. Přiznám se: nechce se mi tam, už jsem naladěn na jaro. Ale slíbil jsem dva víkendy na horách, tak je třeba to dodržet, znáte to ... ;)

prasátko: 80,3kg

Pomalu vpřed & čaj dehydruje?

Dnes jsem dal ranní necelou desítku a musím objektivně říci, že pocity jsou různé, převážně však blbé. Vím, že slovo "tempo" by do jisté míry mělo být zakázané, ale přesto. Začal jsem nasvál jakoby zvolna a na prvním kilometru koukám - píp - pět třicet na kilometr. To je na mne rychle. Nicméně nezvolňuji, druhý kilometr - píp - šest minut... a pak už se mají nohy přirozenou tendenci zpomalovat a zpomalovat, jakovy se jim vlastně ani nikam nechtělo. Končím na šesti a půl minutách. Nenutím se k rychlejšímu tempu, ale přesto - tělu se moc běžet nechce, běh je těžký, ufuněný. Kde jsou bohulibé pocity z prosince a schopnost jakž takž bez trablů uběhnout delší vzdálenost z ledna, a to i přes bolavou nohu. Poslední kilometr už potěšení z běhu mizí úplně. No nevadí, třeba se to vrátí. Jen by mne zajímalo, kde může být zakopán pes.

Zaujala mne poznámka od Luboshe k předchozímu zápisku na téma pití. Že pije přes den hodně (to jo, to určitě je správně), ale že se vyhýbá kávě a čaji, které dehydrují. Káva je jasná, tu jen jako jakýsi stimulant. Ale čaj? Sám moc nepiji černý čaj (a když, tak pětkrát vymáchaný pytlík a pak do čaje citrón), takže nemohu soudit. Ale u ovocných a zelených čajů, tam zas takový problém nevidím. Ne každému jsou dostupné hektolitry minerálky nebo rozumně kvalitní vody přes den, navíc mám pochybnosti o dlouhodobém pití jedné značky minerálky. Máte na to jiný názor?

Zpět v akci

Choroba nakonec neznamenala vynechání jednoho, ale dvou plánovaných běhů. Bylo (a pořád ještě trochu je) to horší, než jsem původně myslel. Sedlo mi to na hlasivky a ve čtvrtek a v pátek jsem prakticky nebyl schopen mluvit. Kombinace Bioparoxu s Vincentkou zabrala a už je to o moc lepší. Vyvinul se z toho takový ten hnusný suchý, dráždivý a štěkavý kašel, který vás spát moc nenechá... ale běhat se s tím dá, neboť jsem úplně bez teplot.

Dnes jsem poprvé vyrazil, a to na asfaltovou desítku. Vzhledem k tajícímu sněhu se ani jinde běhat nedá. Bylo to docela fajn, nenutil jsem se k žádnému tempu, ono by to taky ani nešlo. Nicméně přiznám se: začínal jsem samovolně docela pod šest minut na kilometr, myslel jsem si že běžím pořád stejně a najednou koukám, běžím kolem šest a půl minuty (a mám pocit že rychleji by to už bylo docela cítit, že by to prostě nešlo)... No co, zkusím se s tím nestresovat, je to přece jen rekonvalescence. Nepočítaje obvykle ne až tak příjemné rozběhnutí se mi tak od pátého do devátého kilometru běželo docela fajn. Potom ale přišla rychlá svalová únava a teď mne pálí stehenní svaly. Musím se co nejrychleji vrátit do nějakého smysluplného režimu, odhánět myšlenky na blížící se maraton bude čím dál těžší...

Fňukací blog

... opravdu bych nechtěl, aby to vypadalo, že pořád fňukám. Přiznám se ale, že ty choroby mi už docela lezou na nervy. Před dovolenou rýma, dovolenou jsem proběhal s pomalu ustávajícím frkáním a šup - už je tady něco zas. Včera jsem ještě ráno byl v klidu běhat, přes den mne začalo pálit trochu v krku a večer už mne pálila ta trubice nebo co to je tak, že jsem myslel, že se zblázním. Dnes už mne nebolí nic, akorát nepromluvím ani slovo, neb ta bestie dlí momentálně na hlasivkách. Už to znám, vyvine se z toho takový ten nepříjemný suchý dráždivý kašel, ale s tím se s trochou snahy dá běhat, jen člověk nesmí pít studený... Každopádně to znamená, že alespoň čvrteční běh prostě musím vypustit. Ale - náladu si kazit nenechám, jaro prostě přijde!

Jak píšu, včera jsem byl ještě ráno v klidu běhat... no v klidu... původně jsem to psát nechtěl, je to poněkud animální zážitek, ale nedá mi to. Běžel jsem necelou desítku po zasněženém lesním asfaltu, ze začátku to nestálo za nic, posléze se mi běželo docela fajn... A zničehonic, když si tak říkám, že to není zas tak hrozný a že se běží docela dobře... křeč v břiše. Rázem se mi promítla strava z minulého večera. Příjemná večeře, bohužel následovaná mým prokletím. Neustál jsem to psychicky, vůle šla do kytek a sežral jsem celou jednu stogramovou fialovou krávu, s oříšky. A právě ta se začala hlásit o slovo, a to dost vehementně. Nejdřív jsem si řekl, že se to přece musí dát vydržet k autu, ale příjemný pocit z běhu byl logicky ten tam... No, zkrátím to. Nakonec jsem byl rád, že s sebou nosím v běhací bundě papírové kapesníčky a že ona kanárkově žlutá bunda byla zárukou, že si mne myslivec za pařezem snad nesplete se zvěří ... ;) Krásné poučení: chci-li běhat, tak musím přemýšlet co jím. Pokud neustojím své žrací pudy, následuje trest. A to pomíjím, že před maratonem chci jít ještě tak o čtyři kila dolů. Takže - žádný fialový krávy!

Frrrr ... a zpátky do práce :(

... a že se mi teda nechce, do práce. Dovolená byla krátká a rychle utekla. Sportovně pozitivní je to, že jsem aerobně neproflákal ani jeden den. Neříkám, že jsem každý den běhal, to ne (slovy dvakrát jsem nebyl běhat), ale zato to nahradily bohatě běžky. V Rakousku byla fakt zima (ale tady prý taky), takže se to zase moc přehánět nedalo, ale přesto jsem ke konci ještě stihnul skoro desítku a bylo to vcelku fajn. Z pátku na sobotu jsme přifrčeli domů, takže mne čekal běhací víkend již v českých podmínkách.

Dá se běhat v mém oblíbeném lese i přes to, že sněhu je docela dost. Lesáci tam jezdí náklaďáky, takže kromě všeobecného bordelu, který neumějí po sobě uklidit, udělali alespoň dost široké koleje. V sobotu jsem dal sedmičku, ale zabloudil jsem právě do těch míst, kde zrovna žádné koleje nebyly a byl to docela humus. Ale dýchalo a běželo se docela dobře. Dnes jsem dal desítku a nebylo to zrovna ono, ty kusy na sněhu kde nejsou koleje jsou docela vyčerpávající. Cítím se za celý týden poprvé docela unaven. Nohy bolí zatím přirozeně, žádné zneklidňující znamení ohledně lýtek (ťuk ťuk na dřevo). Protahovat, masírovat, protahovat.

Čert vem' únor ... aneb běhací shrnutí za tento bídný měsíc

Dlouho jsem si pohrával s myšlenkou, že tradiční běhací shrnutí za únor prostě vynechám... tak špatné to bylo. Ale tradice je tradice, takže: do února jsem nastupoval mimořádně opatrně po pauze poslední týden v lednu díky opuchajícímu lýtku. První týden jsem trošku proflákal, dva běhy plus nějaké běžky, nic moc. Druhý týden čtyři běhy, vesměs krátké, zakončené necelou desítkou po naprostém ledu (fuj). Třetí týden nějaká desítka, jinak zase kratší běhy. Čvtrtý týden opět rýma a viróza, takže nic. Suma sumárum za únor pouhých osmdesát kilometrů, aneb stejný objem jako můj první běhací měsíc v životě vůbec (říjen)! Katastrofa. Abych se přiznal (a ono je to i ze zápisků vidět), docela to otřáslo mým elánem a náladou obecně. Někteří komentující (např. Albert) sice tvrdí, že mám "vůle na rozdávání", ale obávám se, že to tak není. V únoru jsem si sáhl skoro až na dno pomyslné studnice vůle a nálady, připadal jsem si chvílemi jak hlavní postava z filmu Akumulátor, prostě totálně vysát (připomínám, že na televizi nečučím ;) ...

Poučení za únor? Je to divné, ale prostě nejsou, nejdou mi na jazyk. Snad jen že někdy TO přijde. Únava, ztráta elánu, nálady, neustále se prodlužující zima, frkání, smrkání ... fujtajksl. Prostě s tím je asi třeba počítat.

Cíle na březen? Sranda končí, do maratonu méně než tři měsíce. Objem a jeho postupné zvyšování. Úmyslně si nedávám cíl ve formě počtu kilometrů na březen. Jen prostě musím běhat pořád. Ve skrytu duše doufám, že jsem se už naučil pohybovat těsně pod hranicí průseru s organismem... aneb zkouším naslouchat svému tělu ;)

Alpy, zima a titan

Mám intenzivní pocit, že mobilní sítě jsou skutečně ve stádiu svého pravěku. Reklamní slogany mobilních operátorů o mobilních datech a mobilním internetu lze skutečně považovat pouze za bláboly. Než se mi podařilo tento post umístit přes GPRS na Blogger, několikrát málem můj notebook putoval skrze zavřené okno do krásné alpské přírody...

O běhání není tolik co psát. Běhám každý den ranní pětku, víc to moc nejde, protože mrzne až praští. Po ránu je i zde v údolí dost přes mínus deset a ta půlhodinka je tak akorát. Do toho všeho trocha běžek, jinak sjezdovky. Lýtka trochu bolí, ale to spíš dávám za vinu sjezdovým botám.

Docela zajímavý zážitek s místním zdravotnictvím. Jeden z kluků naší party byl na sjezdovce sestřelen jedním děvčetem (bohužel též z naší party). Nekontrolovatelně spadl na rameno a bylo to na návštěvu ambulance. Diagnóza prasklá hlava ramenního kloubu po celé své délce. Docela průšvih, bez pomoci chirugie to je normálně na měsíc a víc. Nicméně kolega ještě v ono pondělí navečer putoval do malé kliniky v Soeldenu, za další hodinu byl v narkóze a za chvilku měl v rameni krásnou čtyřku titanový šroub, v Baumaxu byste ho nesehnali... Zajímavé je, že za další chvilku už volal že chce zpět a před půlnocí ho jiný kamarád přivezl zpět do chalupy. Ještě zajímavější je, že sešroubovaného kámoše jsem včera (de facto pár hodin po narkóze) potkal jak odjíždí na běžkách do hospody a dnes (dva dny po narkozé) jezdil na sjezdovkách. Prý může, jen když na to upadne, tak se po... bolestí. Ale ublížit by si neměl... Všechno se to dá nazvat zázrakem moderní medicíny... anebo z prdele klika!