Jo, jo. Je to tak. Vzdal jsem svůj první maraton. Salát. Pokud bych měl použít vpravdě básnické přirovnání a maraton trochu zosobnit na Maraton, pak onen Maraton vzal někde před Chuchlí motorovou pilu a s ďábělským chechotem mne popravil rozřezáním těla (zejména tedy nohou) na kusy a poházel je na rozpálený asfalt Strakonické.
Co se stalo? Sám nevím, jediné rozumné vysvětlení je, že na to (ješte) nemám, prostě nedostatek pokory. Už jsem se v duchu chystal, jak sem budu popisovat příšerné utrpení na maratonu a ono se nedostavilo v té opravdové a zajímavé podobě.
Od startu jsme běželi s kámošem Kekem, který již má maraton za sebou. Už se začátku se mi zdálo, že to nebude v pohodě. Lepivé velkoměstské dusno, které by se dalo krájet. První pětka ale docela v pohodě, konzervativně, chlup nad 30minut. Keke se pak odpojil vstříc svému osudu, já si držel své tempo. Na osmém kilometru se mi zapálily tuky a říkal jsem si, že by to mohlo být v pohodě. Nijak jsem nespěchal, proto mne překvapilo, že tepovka se drží plusmínus na sto šedesáti, přestože běžím objektivně pomaleji než při tréniku. Do první obrátky na třináctém to ještě šlo, zpátky taky, přeběhl jsem most a už začal mnou nenáviděný fenomén, kdy se nohy začly zničehonit zpomalovat. Dech v klidu, tepovka též, vše v aerobním pásmu jak má být. Zhruba od sedmnáctého to bylo fakt špatné, rychlost letěla střemhlav dolů, aniž by mi tělo dalo šanci s tím něco dělat. Na půlmaratonu jsem byl za chlup pod dvě hodiny a pak následující dva kilometry už bylo čiré mentální utrpení. Žádná velká bolest, dech klidný a naprosto se podlamující nohy. Ale tak, že jsem si dvakrát štrejchnul rukou o zem. Zkusil jsem chvíli jít, pak běžet a zase jsem skončil na hubě na asfaltu. Stálo přede mnou rozhodnutí, zda-li to zabalit, nebo maraton dojít. Zvolil jsem to první, protože maraton jsem kolem pěti hodin (?) prostě dát nechtěl. Nejdřív sem byl pekelně naštván, pak zase chvíli ne, jak na houpačce.
Na zhruba 23.km (?, už nevím přesně) jsem to otočil a rezignovaně začal svižnou chůzí kráčet zpět (taky to byl pěknej kus zpátky, žejo). Po asi kilometru jsem se zase rozeběhl a byl jsem už opravdu nakrknut, protože jsem zničehonit stačil těm, kteří běželi na cca 3:30. Přišlo mi, že oni docela funí a soptí, zatímco já jsem docela v klidu a vesele se rozhlížím kolem sebe. Jenže to trvalo asi tak kilometr a opět se dostavil efekt ukradených nohou a já málem znovu skončil na asfaltu. To potvrdilo, že rozhodnutí to zabalit bylo asi ok. Bohužel.
Dále jsem už pokračoval indiánskou chůzí, zkoušel jsem čekat na Kekeho (nedočkal jsem se, protože jsem se oddělil od trati a přeběhl most k národnímu), zkoušel zpomalovat, ale vždy mne nohy za chvíli prostě neunesly. Ať jsem běžel pomalu nebo méně pomalu (záměrně ani náhodou nepoužívám slovo rychle ;)
Došel jsem za nemile překvapenou rodinkou k Interconti a byl vlastně docela v pohodě. Dočkali jsme se Kekeho a pak se přesunuli do Pařížské. To, že zas až tak úplně v pohodě nejsem, mi došlo v Pařížské. Když jsem chvíli stál, začalo se mi dělat šoufl a raději jsem se vypravil k autu zaparkovanému V celnici. Vzhledem k tomu, že Staromák byl ucpán, musel jsem ho obcházet a najednou jsem byl rád, že jsem k autu došel. Sucho v puse, šoufl, měl jsem dost. Abych zase nefňukal, fakt je, že stačil jeden ledový čaj a ten mne spravil... S pořádným prošitím na kole naprosto neporovnatelné ;)
Maratonu mám opravdu za zlé jedno. Že mne nenechal pořádně se zřídit. Dělal jsem si před startem legraci, že tam buďto chcípnu, nebo to doběhnu. Bohužel ani jedno, ani druhé. Nohy mne zradily, opravdu to nešlo, ani kdybych opravdu moc a moc chtěl. To mne štve.
Ale zajímavé je, že se (zatím) velké pocity frustrace nedostavily (v únoru to bylo o sto procent horší ;), nejsem sice absolutně v pohodě, ale hrůza to taky není. Udělal jsem opravdu co jsem skoro - snad - mohl a prohrál jsem. Ten trénink mi ale na druhou stranu nikdo nevezme. Nicméně jedno vím jistě. Slovy Terminátora - "I'll be back". Já se vrátím. Nevím sice kdy, ale tentokrát to budu já, komu bude v ruce vrčet motorová pila ;) Maraton mne nezabil, proto se vrátím. Silnější a chytřejší. A budu řezat ;)
Tehle blog pomalu ale jistě končí. Ne proto, že jsem ten maraton (zatím;) nedal, ale proto, že končí příběh o pokusu maraton uběhnout (na což jsem plánoval tento blog). Příběh sice neskončil dobře, ale já ani náhodou nemám dojem, že jsem ztratil půl roku. Naopak, běhání mi nevratně mění život a s běháním jako doplňkovým sportem nepřestanu, to je pro mne samého před časem ještě nepředstavitelné.... Teď budu pobíhat jen tak v klidu a jednou opět na tom postavím trénink na maraton.
Ještě pár zápisků zde přibude. Určitě musím poděkovat všem lidem, kteří sem chodili, aniž to bylo prapůvodně plánováno. Strašně jste mi pomohli, moc díky, poděkuju ještě jednou jedním nostalgickým zápiskem ;) Taky bych sem rád ještě připsal nějakého průvodce blogem od začátku až do (poněkud nečekaně neromanticky trpkého) konce pro ty, kteří sem jednou zabloudí a budou chtít hledat svůj vlastní vztah k běhání a taky trochu i kus sebe sama. Já ho našel ;)
Blog pomalu zavírám proto, že bych teď težko hledal motivaci psát. Chybí mi červená nit, na nic běhacího se - prozatím - nepřipravuji, takže bych asi časem byl poněkud otravný. Ale nikdy neříkej nikdy. Třeba se jednou objeví nový blog Tragéd is back nebo tak něco, protože mám pocit, že mi to psaní a vy neplánovaní čtenáři zas na druhou stranu butete chybět. No, a pak aby se ve mne prase vyznalo, co? Že by tragéd běžec kombinovaný s grafomanem a exhibicionistou? ;)
P.S.
Keke na rozdíl ode mne podal rytířský výkon a doběhl něco nad čtyři hodiny. Klobouk dolů. Letos má naběháno málo, ale zase má bohatou historii triatlonisty, plavce a absolventa FTVS. Tak má na rozdíl ode mne pořádný základ, ale to mne ani v nejmenším neomlouvá. Jak já jsem se cítil vinen, když jsem po doběhu viděl Kekeho zubožené nohy, černé palce, pomalu amputované prsty, puchýře jak kobylí hlava. ... A já si hýčkám jeden mikropuchýřek na prstu u nohy, je mi pěkně trapně!... ;)