Frrrrr... na dovolenou!

Strategie zůstat jeden a půl dne s nachlazením v pelechu se osvědčila. Ze začátku mi bylo blbě, ale teď cítím, jak sílím doslova každou hodinu, což je docela fajn pocit (ťuk ťuk na dřevo) Dnes už jsem byl v práci a už na dobrých 80% v pohodě ;) Navíc - zítra frčíme na tradiční zimní dovolenou, tentokrát ne do jizerek, ale do šajslandu, do zeldnu. Primárně na sjezdovky, ale za á mám s sebou běžky a za bé jsem si slíbil že každý den ráno jdu běhat. Pokud teda choroba odpádluje dost rychle. Docela tu dovolenou potřebuju, jednak si konečně trochu odfrknout od práce, jednak to únorové běhání mi opravdu náladu nepřidalo. Psát shrnutí za únor bude kruté, prachvůbec se mi do toho nechce. Ale od zítřka až do příští soboty: jiný vzduch, jiná země, jiná parta, jiné myšlenky. Těším se. S tím samozřejmě souvisí, že nevím, jak se mi podaří psát zápisky do blogu, ale notebooka s sebou beru... stay pro jistotu tuned.

Dvě úplně odlišné běhací knížky

Tak choroba na mě mrcha dolehla s plnou silou. Není to sice chřipka, ale zato pořádná rýma, jako z oka vypadlá té, co popisoval Ondra V. Teplotu jsem naštěstí měl jen včera, ale zato hlavu mám nafouklou jak pučmeloun, prostě je mi blbě. Dokonce jsem to včera zabalil i v práci a šel se vyležet domů a i dneska jsem zůstal pracovat doma. Nepřišlo mi nejchytřejší poprskat kolegy, tak dlím v posteli s notebookem na peřině. Psát o svém běhání tudíž logicky nebudu, není o čem :(

Napíšu o dvou běhacích knížkách, které jsem dostal k vánocům a které jsem ke svému překvapení poměrně rychle přečetl. Aby bylo jasno, téměř nenávidím takové ty sportovně komerční knížky typu snadno a rychle, proto jsem pod stromeček koukal docela s hrůzou a snažil zamaskovat počáteční rozpaky. Tuším že předloni mé příbuzenstvo (naštěstí ne nejbližší rodina, ta mne zná dobře) obdarovalo jakousi Velkou knihou cyklistiky, nebo jak se to dílo jmenovalo. Velká, těžká a určitě drahá kniha na křídovém papíře a uvnitř průzračné prd a bla bla bla na mnoha tlustých stránkách. Od všeho trochu, dohromady nic.

Proto mám radost, že obě darované běhací knížky jsou docela dobré, a to navíc každá úplně jinak. První z nich je knížka Běh pro zdraví od Herbera Steffnyho a Ulricha Pramana. Jeden z autorů je bývalý skvělý běžec, druhý je redaktor a k běhání se dostával pomalu (ale teď má maraton za 3:20!). Knížka je dobrá, žádné snadno a rychle. Soustředí se od začátku na to, co je podstatné, a to radost z běhu. Z nikoho nedělá tragéda, ani z nikoho nedělá hned eliťáka. Je dost jednoduchá na to, aby ji pochopil každý a současně dost obsažná na to, aby měla co říci i člověku, který už třeba nějakou dobu běhá. Od pocitů běžce a radosti z běhání provádí knížka čtenáře přes vybavení pro běh, techniku, trochu fyziologie, stretchingu a výživy až po tréninkový plán a systematický trénink vůbec (dokonce je vložena i brožurka s tréninkovým plánem, trošku laciné, ale budiž...). Maratonu je věnována samostatná část a myslím, že je tato sportovní meta popsána rozumně. Pokud to vztáhnu na sebe, je evidentní, že běžet maraton po půl roce není zrovna moc chytré, ale co já s tím už nadělám ;) Vůbec - je vidět, že autoři vědí o čem mluví a hlavně že to umí profesionálně a ve správné míře podat. Suma sumárum, knížka mne mile překvapila, a to si myslím mám na knížky tohoto typu poměrně přísná měřítka. Malá vsuvka: Herbert Steffny začal někdy před lety trénovat německého ministra zahraničí Joschku Fischera, který si tehdy prožíval svou životní krizi a když ho údajně probudily jednou v noci bolesti na prsou, dostal panický strach a začal se o sebe starat. Neboli běhat. Zhubnul 35kg a později dal ve svých padesáti letech maraton za 3:41. Co z toho vyplývá. Fischer není tragéd, alespoň ten běhací, jeho politické názory raději nehodnotím ;)

Druhá a úplně jiná je knížka Běhám od Marie Hanákové, seniorské atletické mistryně světa, která tuto svou knížku napsala ve svých osmdesáti dvou letech. Marie Hanáková běhala aktivně až do svých 74 let, kdy ji na ulici srazilo auto a díky těžkým zraněním s následky bohužel již běhat nemůže. Je zajímavé a současně obdivuhodné, že Marie Hanáková začala se sportem až po své šedesátce a přesto stihla s neuvěřitelným entusiasmem procestovat kus světa a získat úctyhodné vavříny. Knížka je napsána sice trošku archaickým stylem (kdo z nás ale napíše tak hezkou knížku v osmdesáti, dožijeme-li se toho vůbec!), ale o to více z ní vyzařuje velká láska k běhání a vlastně k životu vůbec. Poučné a hezké čtení, k paní Hanákové mám úctu.

Tři měsíce

... zbývají do maratonu. Přesně na den. Jak jsem předpokládal, moje depka právě vesele kulminuje. Co se mohlo podělat, se podělalo. Opravdovou chřipku jsem od svého okolí sice nechytil, ale nějaký nepříjemný rýmokašel jo. Takže tentokrát experimenty s léky jako minule nehodlám uskutečňovat, prostě hektolitry sladkého čaje a céčko. Nicméně to opět znamená tréninkovou pauzu, doufám, že to potrvá jen pár dní. Jediné rozumné co musím udělat je na únor (a poslední týden v lednu) rychle zapomenout, jinak se z toho zblázním. Od října běhám (vím, je to málo), pokroky reálně nikde, jak kdybych neběhal. Nechám se unášet těmito pocity proto, abych si tu depku pořádně užil až do dna a pak se mohl vrátit osvěžen, veselejší... a dostatečně odpočinutý a nasr... natolik, abych se mohl do tréninku položit naplno. Organismu další výpadky povolit nehodlám. Teď si tělo uvědomí, kdo je tady pánem a blížící se jaro mi v tom pomůže. A basta! ;)

Ono to všechno je ještě umocněno tím, že v rámci přípravy na maraton (která, jak píšu, mám pocit že nikam pořádně nesměřuje...) jsem udělal těžké až bolestné rozhodnutí, že letos neodjedu v březnu na obvyklých deset až čtrnáct příjemných a současně náročných dní na Mallorcu na kolo a že se budu soustředit na běh. Jestli to dopadne tak, že neuběhnu maraton a ještě mi to letos nebude vůbec jezdit na kole, tak potěžpámbů. No, nechme toho, jaro se blíží, tak snad bude veseleji.

Z jiného soudku. Dnes jsem dostal milý mail od silničního cylisty Viktora M. (btw, už mlsně začínám v garáži chodit kolem svých koleček, to vypadá dobře ;), který můj blog čte a který se rozhodl začít psát svůj vlastní silniční blog "Zápisky bláznivého silničáře aneb Tučňák na kole", takže držím palce!

Běhání tento týden a tak vůbec...

Běhání tento týden opět nestálo za moc, už si na únorovou depku pomalu zvykám... V pondělí ve městě po asfaltu, v úterý jsem měl ze servisu půjčené úžasné vozítko místo svého dopravního prostředku a pořádně jsem si ho užíval, takže jsem se na běhání upřímně řečeno vybodl. (Mimochodem, ten frajírek v Audi A6 4.2 Quattro asi doteď přemýšlí, co to bylo za raketovou krabici, co ho doslova vyhrnula ze silnice. Jinak podotýkám, že normálně jezdím ohleduplně a téměř podle předpisů, abyste mne neměli za nějakýho debila, opravdu.:)

Ve středu byla v celé republice kalamita, jen u nás ne (nespadla prakticky ani vločka). Vyrazil jsem ráno na kopcovitou asfaltovou desítku a docela to šlo, byť hrozivě pomalu. Noha vydržela. Ve čtvrtek a v pátek to nešlo díky nedostatku času, navíc od pátku zápasím s lehkým nachlazením. Naštěstí mám jen (zatím) chrapot, jinak celé mé okolí už ulehlo s opravdickou chřipkou a docela vysokými teplotami. Bráním se megadávkami céčka, tak to snad ustojím a běhám jen v klidu.

V sobotu jsem dal sedmičku po lese, kde leží sníh a hlavně je tam pořád led zvící popelníku, takže to fakt nebylo nic moc. Jsem rád, že to nohy přežily. Dnes mi kluci ráno volali abych šel běhat s nimi a když mne Aleš slyšel (ten chrapot), sám mi navrhl, abych zůstal doma. To mi vydrželo asi tak hodinu, pak jsem vyrazil ven, nově napadlých 5cm sněhu jsem si nemohl nechat ujít :) Vzal jsem si z nostalgie lehké Adidasky, vyrazil na svou prapůvodní pětku za domem a připadal si, že na nohou nemám ve srovnání NB 806 vůbec nic. Jenže. Ke konci jsem trochu zrychlil a už zase maličko cítím levé lýtko. Adidasky fakt půjdou do běhacího důchodu (doufám, že já je ještě následovat nebudu)... Suma sumárum, tehle týden zase Bída s velkým B, přes vaše povzbudivá slova, za které vám znovu upřímně děkuji. Každopádně mne v souvislosti s tím už napadá nadpis dalšího zápisku, a to "Mýtus o pevné vůli" :) Přeju vám hezký pracovní týden pokud možno bez chřipky.

Nové tragédí sedmimílovky...

... tak už jsem si koupil zase nové běhací botky. Jak známo, běhám teď v New Balace 806, docela ke spokojenosti. Ale přece jen, jsou to boty, které mají bez padesáti gramů půl kila, není to na nějaký rychlejší běhání (ale zato ideální boty na trénink - koneckonců Zátopek taky běhal v kanadách, žejo)...

Moje lehčí Adidasky už dosluhují, teď jsou momentálně odloženy a přemýšlím, že je třeba ještě nechám dožít na chalupě na nějaké to jarní a letní popoběhnutí. Na Adidasky mám trochu podezření, že se podepsaly na mém bolavém lýtku, takže s nimi musím opatrně...

Na radu zkušených běžců (jmenovitě maratonce Aleše) jsem vyrazil koupit prý jediné skutečné boty bez kompromisů, a to Asics Kayano. Sice to vyžaduje úporné střádání do prasátka, ale údajně to stojí zato. Po zkušenostech s nohou jsem se rozhodl, že to na botech nebudu přehánět se šetřením - koneckonců pouhá zadní kazeta na kolo vyjde téměř na stejně jako nové běžecké boty ;) Jenže ouha. Přímo u distributora mi řekli, že tato kolekce je bohužel absolutně vyprodána a že se čeká na novou - možná tak v březnu. To mne trošku znervóznilo - těsně na začátku dubna bych rád zkusil půlmaraton a v osmsetšestkách by to asi nešlo...

Situace se (prozatím) vyřešila dnes a kupodivu zase v hajprnově a hodně levně. Poslední ve slevě tam na mne čekaly lehké a podle referencí docela dobré New Balance 716. Zlevněné ze dvou tisíc dvě stě na 990,-. To jsem zas ušetřil... ;) Na Kayana si ale přesto počkám a navíc se na ně mohu teď pěkně těšit a nespěchat ;)

Tragéd nebo stratég?!

... Zcela vyřízen po pracovním týdnu (nebudu psát o běhání, k tomu se vrátím v dalším postu) jsem usedl k počítači a zjistil, že vlastně nejsem schopen dělat vůbec nic, natož se na něco soustředit. A tak tupě browsím a browsím a vůbec poprvé jsem zadal do Googlu heslo "maratonský deník". A vida, co jsem nenašel! Našel jsem dobrý běhací server Pečecké desítky a na něm mezi linky odkaz na můj blog, nicméně nazvaný "Maratonský deník aerobního stratéga" místo tragéda :))) Dodávám: Jo, hoši, kdyby stratég... Tragéd jsem, a v poslední době mám pocit, že čím dál tím horší! ... To bude tou dlouhou zimou... ;/

Krátce, po asfaltu a kostkách, ale pořád

Jak jsem psal v minulém zápisku, vzhledem k počasí běhám víceméně ve městě a okolí. Dal jsem si závazek, že budu běhat pokud možno každý den, byť třeba málo. Testuji tak nohu, zda-li zátěž vydrží. V sobotu jsem dal pětku, v neděli kopcovitou osmičku, včera opět večerní pětku. Všechno asfalt v kombinaci s trochou kostek.

Noha zatím drží, i když lýtko maličko cítím, ale bolest se to nedá nazvat. Zkouším poctivě protahovat, masírovat a mazat kostivalovou mastí (spíš preventivně). Zatím to funguje.

Nicméně mám bohužel pocit, že mi to moc neběhá. Nemám z běhání tu radost, co jsem měl na konci listopadu a začátkem prosince. Doufám, že se to zlomí, ale mám pocit, že dvaadvacátého února na mne padne depka definitivně. To budou zbývat pouhé tři měsíce do maratonu. Makám od října a nechce se to zlomit :(

Pár deštivých úvah

Venku leje a leje a já se ráno vzhledem k včerejší dost dlouhé večerní návštěvě nemohl vyhrabat z postele. Prostě jsem ráno běhat nešel, zkusím to navečer.

Teď je zrovna to počasí, kdy se moc skvěle běhat nedá. V mém oblíbeném lese leží vrstva sněhovodoledu, absolutně neběhatelná, a to i po lesních asfaltkách. (Včera mi to volal Aleš, byli běhat s maratoncem Láďou a je to o nohy, trénikový efekt blížící se nule.) Tento týden jsem opatrně věnoval běhání po našem maloměstě, úterý a včera pětka po asfaltu a trochu kostkách, ve středu spinning. Na základě rad kolegy MITS (také si říká ve svém blogu Running Shadow, neboli Běžící stín) hodlám běhat co nejčastěji a nehodlám běhat za každou cenu dlouhé tratě, protože nožka mne již dostatečně vyškolila.

Jenže - vzhledem k blížícímu se květnovému maratonu teď už musím začít myslet na opravdu strukturovaný trénink. Včera jsem dostal email od Michala, který rádí dva linky. Jeden v Running Times, druhý podle PIM a maratonských novin. Já sám jsem si také prošel několik tréninků pro maratonce začátečníky, převážně na známých adresách (na pravé straně této obrazovky). Abych se přiznal, mám trochu strach z objemů. Vůle by byla, fyzička snad jakž takž taky, ale bojím se, že se zase podělá něco na mém těle. Teď navíc na mne padá depka z toho počasí. Ne snad že bych byl bábovka a nemohl běhat v humusu (koneckonců o tom jsem už psal zde), ale dát řekněme dvacítku po asfaltu a kostkách se mi v této chvíli nezdá jako nejchytřejší nápad. Teď zrovna jsem v mentálním rozpoložení, že ten maraton nezvládnu. Nicméně doufám, že s blížícím se jarem tento pocit bude ustupovat do pozadí.... ;)

Dobře už vím, že běhat teprve od října, s nulovou běžeckou historií a chtít v sedmatřiceti uběhnout maraton, je kravina. Měl bych běhat rok, dva nebo tři a pak do toho jít, ale to by nebylo ono. Já se prostě rozhodl, tak teď jsem zakouslej jak pitbul. Depka nedepka.

Běh, Internet & vy mi teda dáváte... ;)

Už jsem zde několikrát psal, že jsem překvapený, kolik má tragédí deníček návštěvníků čtoucích mé amatérské zápisky. Je to vůbec zvláštní. Zatímco cyklistice je věnována spousta nejrůznějších webů, s běháním to je výrazně horší. Nevím, čím je to způsobeno, byť mám jistá podezření. Například cyklisté věnují velkou spoustu času diskusím nad svojí technikou, tudíž je hodně o čem psát. Slovy cykloklasika: "Správného bajkera zajímají pouze dvě věci - nové komponenty a sex" ;) Běžci mohou diskutovat efektivně leda tak nad běhací obuví, což zcela jistě tak aktraktivní není. Běžec prostě většinou nekecá, nezastavuje se společně s balíkem po hospodách, ale jen nazuje boty a běží a běží... Běžci jsou dle mého daleko tišší a uzavřenější komunita než cyklisté, možná je to dáno též aktuální obrovskou popularitou cyklistiky. To není jen klad, naopak si docela myslím, že běžci jsou dost často značné individuality ;) Běhat prostě nemusí být tak super úžasné (zejména pro okolí) jako najezdit ročně osmdesát kilometrů na naleštěném oři za sto tisíc ;)

Tohle všechno se odráží na internetové běhací komunitě. Přiznejme si, ta je v české kotlině relativně chudá, v dobrém i špatném slova smyslu. Seznam hlavních webů, na které jsem narazil při svém brouzdání a poznávání běhu najdete tradičně na pravé straně obrazovky tohoto blogu. Proto mne ale moc a moc těší, že jeden z nás (věrný a velmi fundovaný komentátor mých zápisků) řečený ManInTheShadow si založil svůj vlastní deníček "Kam až mne nohy donesou", který pochopitelně moc doporučuji ke čtení, protože autor má zjevný smysl pro psaní. Držím palce!

S tím souvisí i opětovné poděkování za spoustu mailů a komentářů, které mi posíláte a na které se podle časových možností snažím odpovídat. Nicméně - drtivá většina z vás poněkud zapomíná, že píše aerobnímu tragédovi :) Například výše zmíněný MITS má za sebou běžeckou kariéru, je mu šestadvacet a svou desítku šacuje za tři čvrtě hodiny, což je pro mne zatím nedosažitelné a po pravdě to ani nezkouším.

Nebo sympatická běžkyně Radka. Napsala mi krásný email, jak mi fandí, jak je vlastně začátečnice, jak má málo zkušeností, jak loni běžela svůj první maraton - za 3:33!!! V tu jsem poněkud zkropen ledovou vodou ;) Jak je možné, že já se neflákám a mohu doufat v čas tak akorát kolem 4:15, a to si ještě nesmím nic udělat při tréninku nebo při samotném závodě, což není zdaleka jisté... ;)

Nebo běžec začátečník Michal, který mi napsal, že také neběhal a chce běžet PIM a že si jen tak tréninkově (jeho slovy "podle mého vzoru") zaběhl svůj první půlmaraton... za 1:38!! ... no to bych hodil ty svoje boty do kamen! ;) Vy mi teda dáváte... :))

Opravdu hezká zima

Tenhle týden už (snad!) definitivně končí moje běhací poflakování. Čtvrtek, pátek pauza a masírování, tento víkend pak opět v jizerkách. Byla třeskutá zima, ale takhle krásně na horách jsem na druhou stranu už dlouho nezažil. V sobotu necelé dvě hodinky docela v klidu na běžkách, v neděli jsem oběhl svůj obvyklý okruh na Královku. Noha zatím drží, takže je čas přejít na normální běhací režim... Každopádně při dnešním běhu jsem měl pocit, že je trochu znát deset dní aerobního flákání ... není to zrovna super ;)

Tak znovu ze začátku... aneb běhací shrnutí za leden

Dbaje vašich rad jsem nestrkal zapálený sirky zpátky do krabičky a vyběhl (jen) na šestikilometrový běh dnes časně ráno. Šlo to blbě, protože napadl sníh, který následně umrzl a jak jsem zjistil, v lese se moc běhat nedá. Takže jsem běhal po lesní asfaltce a fakt to moc nešlo, klouzalo to po umrzlých hrudkách ledu. To ale nevadí, protože mne už vůbec nebolí noha! Navíc mám pocit, že jsem si zvykl na nové New Balance 806 rychleji, než jsem čekal, a že se v nich opravdu po asfaltu dá relativně bez újmy běžet...

Co říci k lednu. Jak už jsem psal, nesplnil jsem svůj (blbě stanovený) cíl z hlediska počtu uběhnutých kilometrů (naběhal jsem jen o maličko více než minulý měsíc), ale uběhl jsem půlmaraton. Takže tak půl napůl. Pozitivní je, že jsem začal běhat delší běhy, za leden dvě sedmnáctky, jednu třináctku a jeden půlmaraton. Taky jsem se naučil běžeckou abecedu, ale zatím jsem ji nemohl zkoušet z níže uvedeného důvodu.

Horší je, že hned první sedmnáctka druhého ledna ve mne vyvolala neznámé zranění lýtka a jeho následné opravdu dost velké opuchání, které se se mnou táhlo celý leden a až důrazná pauza mne toho (snad, ťuk ťuk na dřevo) pomalu zbavuje... Vůbec jsem se naučil, že běhání je oproti kolu opravdu alchymie s tělem. Pokud vyloučím fatální pády, na kole se zruším, druhý den vstanu a maximálně co se mi stane je, že to nejede. Nebo se přetrénuju a jezdit to přestane na dobu x. Žádné zranění. U běhu to je úplně jinak. Tam zatím má psychika a obecně "chtění" běhat zatím značně předbíhá možnosti těla a pokud to člověk přežene, tak se opravdu zmrzačí, resp. se minimálně vyřídí na docela dlouhou dobu. Toť hlavní poučení. Každopádně ale moje nervozita roste, dobře vím, že to chce objemy. Musím ale opratrně, opatrně, opartně.

Jako vsuvku bych poznamenal, že velmi pravděpodobným viníkem mého zranění je zde mnohokrát zmiňovaný kaňour, který mne hned druhého při sedmnáctce vyštval na mnoho kilometrů na silnici a tam jsem si své zranění dle mého způsobil... Hajzl jeden.

Pojďme tedy k poučením na leden.

• Bacha na zranění.
  
• Poslouchat své tělo! Masírovat, protahovat.
• Emspoma hojivá je dobrá!
• Kostivalová mast je dobrá!
• Půlmaraton je vzdálenost, která se dá docela v klidu uběhnout ;)
• I ve střední Evropě je divá lesní zvěř...

Cíle na únor. Buďme konzervativní. Budu opatrný, ale musím spět k objemům. Určitě bych měl dát dva půlmaratony. Dle vašich rad si nebudu dávat striktně jako cíl pouhou celkovou vzdálenost, ale měl bych se určitě dostat ke sto padesáti. ... jo, a pokud bude vše ok, začnu zkoušet běžeckou abecedu ;)