Aerobní tragéd returns in...

... Aerobní tragéd strikes back!

Maratonský deník - návod k použití pro nově příchozí a budoucí běžecko-bloggerské archeology

Předesílám, že tento text je určen pro ty, kteří na tento blog narazili náhodou a neznají jej.

Coby autor Maratonského deníku aerobního tragéda jsem tento blog založil 1.října 2004 a pozvolna jej ukončil koncem května 2005. V titulce je sice napsáno, že blog je o "sportu v životě nesportovce", ale jeho příběh je poněkud jednodušší. Ve svých sedmatřiceti jsem se v říjnu 2004 rozhodl začít běhat z úplné běhací nuly s tím, že se pokusím uběhnout pražský maraton v květnu 2005. Tento blog shrnuje pocity, bolest, radost i zklamání (nejen) během tisíce naběhaných kilometrů nově vznikajícího běžce.

Základní orientace v blogu
Pokud se chcete dovědět, proč běhání, proč deník a co to vlastně znamená "aerobní tragéd", pak klikněte na úplně první příspěvek zde. Jinak celý blog je organizován formou klasického deníku, kdy archívy zápisků za jednotlivé měsíce najdete na pravé straně titulní stránky pod hlavičkou "Archívy zápisků za:". Pokud vás zájímá vždy shrnutí za jednotlivé měsíce co se týče zkušeností, poučení a dalších cílů, pak je najdete opět na pravé straně pod hlavičkou "Aerobní tragéd shrnuje svůj běhací měsíc:". Základními linky blogu jsou pak linky pod hlavičkou "(Možná) užitečné linky tohoto blogu". Zde najdete původní vysvětlení ohledně maratonského deníku, článeček o běžeckých kalkulačkách, některá srovnání o běhání versus jízda na kole a hlavně povídání o třech běžeckých knížkách, které jsem za dobu psaní tohoto blogu přečetl.

Jinak by snad mělo fungovat hledání v tomto blogu prostřednictvím dvou vyhledávacích strojů, které najdete pod hlavičkou "Hledej". Pokud vás zajímají jiné linky z běžeckého světa, na které jsem při svém objevování běhu narazil, pak se věnujte zbylým třem hlavičkám "Běhací linky", "Běžecké kalkulátory a jiné pomůcky" a "Osobní běžecké (a jiné) stránky". Samozřejmě jak bude čas postupovat, některé asi nebudou funkční.

Komentáře
Pokud jste tento deník navštívil(a) zejména proto, abyste nabral(a) nějaké ty zkušenosti, pak určitě věnujte velkou pozornost komentářům od laskavých čtenářů, které naleznete pod každým zápiskem. V komentářích je možné nalézt spoustu opravdu cenných rad a zkušeností.

Tragédí diskuse
Když tento blog končil, založil jsem tragédí emailovou konferenci, kterou najdete zde, instrukce k přihlášení pak tady a tady. Důvodem bylo zejména to, aby se pokud možno udržela skvělá "virtuální" parta, která k mému obrovskému překvapení kolem tragédího blogu vznikla. Pochopitelně ve chvílích, kdy budete číst tento zápisek, už není jisté, zda-li je konference stále živá, nicméně její archív by měl být přístupný delší dobu.

(Poznámka: Konference byla nahrazena webovým fórem na http://www.aerobnitraged.com/forum/ )

Mějte se moc fajn, hodně štestí a zdraví (nejen) při běhání!

mesens alias Aerobní tragéd, psáno v jizerkách dne 5.června 2005
(email: maraton-zavináč-gmail.com)

Závěrečné titulky běží aneb poděkování

Je opravdu na čase, abych na závěr moc poděkoval všem, kteří tento blog četli, psali mi, radili a přispívali svými cennými komentáři. Bloggerský svět je podivný, existuje spousta blogů různého charakteru. Každopádně platí, že je určitě převaha autorů nad čtenáři. Po světě (nás) chodí spousta do jisté míry exhibicionistů, do jisté míry grafomanů, kteří se s něčím chtějí svěřit. Já jsem tento blog psal se dvěma základními motivy. Jednak se přiznávám, že jsem se chtěl po dlouhé době psavecké abstinence trochu rozepsat a jednak jsem tušil, že mé zážitky začínajícího běžce budou stát za zaznamenání pro sebe sama. A že jsem se nemýlil ;) V té době jsem ovšem netušil, že blog bude nakonec číst v době jeho největší sledovanosti přes dvěstě lidí denně, to opravdu ne. Pak si člověk připadá jako opravdu exhibicionista svlékající se prakticky do naha někde na rušném místě ... :))

Děkuji zde proto:
miREKovi, který zcela jistě pro běžecký svět ještě něco záslužného vykoná (žejo?!)
mthumsovi, který mi vždy moc poradil a který toho ještě strašně moc naběhá
Luďkovi K., se kterým jsem se dokonce osobně seznámil na půlmaratonu a který mi mailem poskytoval neocenitelné rady
Kekemu, který byl tím, kdo mi dal jeden z posledních impulsů do běžeckého světa
Jitce, na kterou jsem myslel, když už jsem viděl, že vidina čtyřech hodin mizí do dálky ;)
Moskvičovi, který byl jeden z prvních, kteří mi o maratonu vyprávěli a kterému tímto vzkazuji, že se tak snadno nevzdávám
Rosťovi, který byl věrným čtenářem blogu od jeho začátku a pravidelným glosátorem
Beetovi, se kterým jsem po Internetu začal diskutovat asi jako s prvním a který už tehdy měl svůj (také) běžecký blog
Luboshovi, za jeho pravidelné a cenné rady
Dušanovi, za to samé a s stejně kvalifikované
Aleně za pravidelnou a neutuchající podporu
Trawnikařovi za pravidelné povzbuzování a zmínky na svém blogu
ToBimu, skvělému skutečně amatérskému triatlonistovi za podporu
papaayovi za originální poděkování za blog a zasvěcené komentáře vůbec
Sváťovi S. za opravdu upřímné poznámky ohledně toho, proč člověk vlastně běhá
Zuzce, za dodávaný entusiasmus
spermophilovi, za jeho vtipné komentáře (máš mne ve svém blogu uvedeného jako "anaerobního tragéda", kdybych byl anaerobní, bylo by to ještě dobrý.. ;)

Na někoho jsem určitě zapomněl, tak se prosím nezlobte.

Svým neviruálním kamarádům pochopitelně také díky, na vás jsem pochopitelně nezapomněl, ale spolu to přece jen můžem probrat osobně ... (žejo, Bážo, Maido, Honzo, Aleši, Dane, Drahuško, Hynku, Viléme, Jarmilo... ;)

... a last but not least jsem si nechal dva - dnes již snad mohu říci - virtuální kámoše. Running Shadowa a Tučňáka na kole, kteří si snad i částečně inspirováni Maratonským deníkem založili své skvělé běhací blogy... (v případě Tučňáka se jednalo o běžecké rozšíření existujícího blogu ;) Díky kluci, alespoň teď všichni máme co číst!! ;)

Běhání a maraton je zvláštní fenomén. Nikdy jsem netušil, jak nevratně změní (a ještě doufám bude měnit) mou duši ještě více, než mé tělo. Vy běžci chápete a nemusím nic vysvětlovat. Vy, kteří něběháte, pochopit nemůžete ;)

... co dál?

Tenhle týden je tak blbě pracovně našlapaný, že vlastně ani nemám čas na to, abych pár zápisky důstojně tenhle blog uzavřel... ;) Nicméně určitě zbyl čas na to, abych si byl v úterý a včera důkladně zaběhat, to zas jo.

Co dál s maratonským deníkem? Zavírám ho, přibude zde ještě avizovaný nostalgický zápisek s poděkováním (v tom nejlepším možném slova smyslu ;) plus návod k použití pro ty, kteří jako čtenáři ještě přijdou a budou chtít trochu ochutnat úsilí, radost, bolest, eufórii, depresi a zkušenost uplynulých sedmi měsíců... Děkuju strašně moc za pekelné množství mailů, které mne nabádaly, abych blog nezavíral. Nevyhovím, byť jen (asi) částečně.

Příběh skončil, na první pohled smutně, na druhý suprově. Po třiceti sedmi letech jsem se naučil běhat a to už mi nikdo neodpáře. A to, co jsem potrénoval, mi taky zůstává. Vlastně se nic nemění, jen usedám na kolo a budu se snažit alespoň částečně dohnat to, co jsem zanedbal. Čeká mne pár tzv. adventure závodů, něco možná ze silničky, uvidíme, jak to bude jezdit. A určitě budu běhat vždy, když nezbyde čas na kolo. A až přijde podzim, tak uvidíme ;) Jedno vím ale jistě. Na maraton se vrátím. Jen si tak v hlavě nechám teď nenásilně a líně převalovat myšlenky na který. Mám neodbytný pocit, že tělo mrcha odpočinek vůbec nepotřebuje, ale hlava trošičku ano.

S psaním to je maličko složitější. Ale ano, musím si přiznat, že každý je trošku exhibicionista, včetně mne. Nepočítal jsem s tolika návštevníky a takovou velkou partou, ale teď mne to trochu opravdu naplňuje spokojeností, že se mi podařilo překvapivě sehrát roli miniaturního forresta. Byl bych absolutní pokrytec, kdybych to nepřiznal. Co je pro mne navíc bezvadné, že díky psaní tragédího deníku jsem se trochu rozepsal. Koneckonců v prvním zápisku jsem napsal, že "... i u mne už delší dobu převažuje pocit, že "můra musí ke světlu", prostě chce se mi tu a tam i přes vlastní sžíravou lenost psát s vědomím, že bývaly doby, kdy jsem psal a dnes mi to poněkud chybí... Mno, uvidíme, co ze mne bude padat." Nakonec "to" padalo brzy samo a já z toho měl radost, lenost psát skoro zmizela. Teď to je trošičku horší, neboť příběh skončil, líný psát nejsem, ale můza trochu poodlétla a já musím nalézt buď novou "story", nebo jiný obsah nového blogu, který by měl smysl. Má toto být bráno jako můj slib psát nový blog? Ano, pokud můza přiletí. Ne, pokud nepřiletí. Pokud se vám chce, pomozte mi a můzu (námět) mi pošlete ;) Díky.

P.S.: Znáte bondovky? ... A víte co se objeví na konci titulků každého filmu? ... No přece "James Bond returns in **a název budoucí bondovky**"...

Takže:
Aerobní tragéd returns in **azatímmneprdnapadá**

Ještě malá technická poznámka k tragédí mailové konferenci

Čtenářka Klára mi napsala jednu faktickou a správnou připomínku k mailové konferenci. Ne každému vyhovuje, že dostává všechny příspěvky mailem a stačí mu, když ke konferenci přistupuje přes webové rozhraní http://pandora.idnes.cz/conference/traged/

Já osobně preferuji dostávat maily. Sice jich teď ze začátku chodí dost a může to být trochu nepříjemné, ale až konference bude trochu usínat (což určitě bude, je to přirozené;), tak si člověk nevzpomene každý den chodit na web a mail ho vzbudí "z konferenčního spánku".

Nicméně existuje možnost si posílání mailů z konference vypnout. Jsou v zásadě dvě možnosti. Buďto si přečtěte nápovědu (každý, kdo se přihlásil do konference je současně uživatelem systému pandora a může si upravovat svůj osobní profil) a podle ní si to vypněte, nebo se s tím nezaobírejte a prostě mi pošlete mail a já vám to jako administrátor konference vypnu.

Tragédí běžecká konference je na světě

Tak se mi to nějak vymklo z ruky. Včera večer jsem si zkusil na pandora.cz založit testovací mailovou konferenci, abych vidět jak to funguje, papaaya ji objevil a už se to rozjíždí. Tímto vás všichni zveme k účasti, je to úplně jednoduché. Protože předpokládám, že (možná) ne všichni mají zkušenosti s emailovými konferencemi, zde je pár řádek (internetoví zkušenější uživatelé prosím přeskočte).

Co je to emailová konference?
Je to místo, kde se dá klábosit a kde je parta přihlášených lidí. Kromě toho, že se do ní můžete dívat na webu (zde pandora.cz, konference "traged"), se můžete přihlásit mailem. Znamená to, že vám do mailu budou chodit všechny příspěvky účastníků konference a vy můžete rozesílat své příspěvky též všem odeslaním mailu na jedinou adresu, zde traded@pandora.cz . Nejdříve je ale třeba se přihlásit, viz níže. Odhlásit se je pochopitelně též možné ;)

Jak se přihlásit do tragédí běžecké konference?
Pošlete mail s textem SUBSCRIBE TRAGED na mailovou adresu mailman@pandora.cz (text musí být v subjektu, neboli věci mailu). Přijde vám potvrzení s kódem. Stačí, když na došlý mail odpovíte a nebudete mazat původní text s tím kódem. Toť vše. A jste v konferenci. Pak vám již budou chodit všechny příspěvky a vy můžete zasílat své na adresu traged@pandora.cz

Podrobnější návod k užívání služby najdete zde, jen mějte na paměti, že jméno konference je "traged". Jak používat konferenci na webu - na to přijdete sami, mrkněte se tam.

Kdyby byly nějaké dotazy, pošlete prosím mail na maraton -zavináč- gmail.com. Budete vítáni nejen mnou v konferenci! ;)

Den poté

Moc děkuju za to velké množství komentářů a mailů, co jsem dostal. m.thums se k tomu přiznal otevřeně v diskusi, jeden z čtenářů po telefonu a já se k tomu přiznávám veřejně. Při čtení příspěvků jsem prostě zamáčkl slzu. Běhání je veskrze lidská záležitost, to už jsem pochopil... však vy mi rozumíte. Možná je to všechno trochu patetické, možná trochu legrační, ale je to tak ;)

Dnes se cítím (bohužel) dobře, nic mi není, jen mne maličko bolí stehenní svaly. Chtěl jsem jít i včera večer běhat, ale něco mi do toho nakonec vlezlo, tak jsem to nestihl. To je ale vskutku neslavný výsledek. Ukazuje to, že první maraton jsem si projel hlavou, Keke to v diskusi nazval správně, že jsem vlastně byl "přemotivovaný". Tak nějak jsem si v hlavě zafixoval (aniž bych si to uvědomil), že 4:30 je pro mne taková hranice a že za ní už to je špatné. Což je kolosální pitomost. První maraton jsem mohl i dojít za pět hodin, příspěvky čtenářů to jasně říkají. Já - zatím - prohrál, ostatní vyhráli (upřímně gratuluji!), i když to bylo za 6:30 bez tréninku (viz. diskuse). No nic, vrátím se i s motorovkou.

Koukal jsem na Polary, že tak jako tak jsem vlastně dal nezanedbatelně přes třicet kilometrů, z čehož od 23 km to byl indiálský běh (vlek). Pár lidí už si oprávněně ťukalo na čelo, že už jsem to mohl rovnou dofrknout komplet po trase, když už jsem byl skoro na obrátce. No jo, ale to je o té hlavě, já myslel jak se úžasně zruším, jak budu plivat krev a ono nic, ony mne "jen" nohy neunesly. Cítím se vinnen, když mi jeden čtenář dnes sdělil, že si natočil kompletně vysílen vanu a následně si do ní i nablinkal... ;)

Dnes jsem dostal koňskou dávku entusiasmu prostřednictvím vašich příspěvků ohledně výzev, cílů, sportu, psaní a života vůbec. Díky znova a znova moc. Přesto si myslím, že tenhle konkrétní blog je třeba pomalu ukončit, kruh se uzavřel. Určitě ne pateticky ("zavřete oči, odcházím..."), ale nějak rozumně. K tomu napíšu ještě další zápisek (ne že bych napínal, natahoval to a "nechal se prosit", to proboha ne, ale jen teď večer už mi nezbývá čas) abych to vysvětlil a řekl, jak třeba dál.

Konference? Prosím o názor.
Jedna věc mne ale napadla hned. Zdálo by se mi velká škoda přijít o tu bezvadnou partu lidí (skoro bych řekl spřízněných duší), která se tady v diskusích pod zápisky vytvořila. Proto mne napadlo, že bych možná mohl založit emailovou tragédí běžeckou konferenci, kde bychom partu udrželi, resp. se o to alespoň pokusili. Souhlasíte? Nebo je to blbost? Prosím dejte vědět a i klidně napište, že je to hovadina, vždyť nás nikdo do ničeho nenutí, tak si to můžeme říci. Díkas.

P.S. Sváťo, moc mne zajímá, abys mi to napsal (viz. diskuse k předcházejícímu zápisku)
P.P.S. Heleďte se, co je to zač ten maraton ve Stromovce, je to tak nějak mimo cyklistickou sezónu ;) Neběhají to jen chrti za tři hodiny?

DNF (did not finish) aneb ne každý příběh má dobrý konec

Jo, jo. Je to tak. Vzdal jsem svůj první maraton. Salát. Pokud bych měl použít vpravdě básnické přirovnání a maraton trochu zosobnit na Maraton, pak onen Maraton vzal někde před Chuchlí motorovou pilu a s ďábělským chechotem mne popravil rozřezáním těla (zejména tedy nohou) na kusy a poházel je na rozpálený asfalt Strakonické.

Co se stalo? Sám nevím, jediné rozumné vysvětlení je, že na to (ješte) nemám, prostě nedostatek pokory. Už jsem se v duchu chystal, jak sem budu popisovat příšerné utrpení na maratonu a ono se nedostavilo v té opravdové a zajímavé podobě.

Od startu jsme běželi s kámošem Kekem, který již má maraton za sebou. Už se začátku se mi zdálo, že to nebude v pohodě. Lepivé velkoměstské dusno, které by se dalo krájet. První pětka ale docela v pohodě, konzervativně, chlup nad 30minut. Keke se pak odpojil vstříc svému osudu, já si držel své tempo. Na osmém kilometru se mi zapálily tuky a říkal jsem si, že by to mohlo být v pohodě. Nijak jsem nespěchal, proto mne překvapilo, že tepovka se drží plusmínus na sto šedesáti, přestože běžím objektivně pomaleji než při tréniku. Do první obrátky na třináctém to ještě šlo, zpátky taky, přeběhl jsem most a už začal mnou nenáviděný fenomén, kdy se nohy začly zničehonit zpomalovat. Dech v klidu, tepovka též, vše v aerobním pásmu jak má být. Zhruba od sedmnáctého to bylo fakt špatné, rychlost letěla střemhlav dolů, aniž by mi tělo dalo šanci s tím něco dělat. Na půlmaratonu jsem byl za chlup pod dvě hodiny a pak následující dva kilometry už bylo čiré mentální utrpení. Žádná velká bolest, dech klidný a naprosto se podlamující nohy. Ale tak, že jsem si dvakrát štrejchnul rukou o zem. Zkusil jsem chvíli jít, pak běžet a zase jsem skončil na hubě na asfaltu. Stálo přede mnou rozhodnutí, zda-li to zabalit, nebo maraton dojít. Zvolil jsem to první, protože maraton jsem kolem pěti hodin (?) prostě dát nechtěl. Nejdřív sem byl pekelně naštván, pak zase chvíli ne, jak na houpačce.

Na zhruba 23.km (?, už nevím přesně) jsem to otočil a rezignovaně začal svižnou chůzí kráčet zpět (taky to byl pěknej kus zpátky, žejo). Po asi kilometru jsem se zase rozeběhl a byl jsem už opravdu nakrknut, protože jsem zničehonit stačil těm, kteří běželi na cca 3:30. Přišlo mi, že oni docela funí a soptí, zatímco já jsem docela v klidu a vesele se rozhlížím kolem sebe. Jenže to trvalo asi tak kilometr a opět se dostavil efekt ukradených nohou a já málem znovu skončil na asfaltu. To potvrdilo, že rozhodnutí to zabalit bylo asi ok. Bohužel.

Dále jsem už pokračoval indiánskou chůzí, zkoušel jsem čekat na Kekeho (nedočkal jsem se, protože jsem se oddělil od trati a přeběhl most k národnímu), zkoušel zpomalovat, ale vždy mne nohy za chvíli prostě neunesly. Ať jsem běžel pomalu nebo méně pomalu (záměrně ani náhodou nepoužívám slovo rychle ;)

Došel jsem za nemile překvapenou rodinkou k Interconti a byl vlastně docela v pohodě. Dočkali jsme se Kekeho a pak se přesunuli do Pařížské. To, že zas až tak úplně v pohodě nejsem, mi došlo v Pařížské. Když jsem chvíli stál, začalo se mi dělat šoufl a raději jsem se vypravil k autu zaparkovanému V celnici. Vzhledem k tomu, že Staromák byl ucpán, musel jsem ho obcházet a najednou jsem byl rád, že jsem k autu došel. Sucho v puse, šoufl, měl jsem dost. Abych zase nefňukal, fakt je, že stačil jeden ledový čaj a ten mne spravil... S pořádným prošitím na kole naprosto neporovnatelné ;)

Maratonu mám opravdu za zlé jedno. Že mne nenechal pořádně se zřídit. Dělal jsem si před startem legraci, že tam buďto chcípnu, nebo to doběhnu. Bohužel ani jedno, ani druhé. Nohy mne zradily, opravdu to nešlo, ani kdybych opravdu moc a moc chtěl. To mne štve.

Ale zajímavé je, že se (zatím) velké pocity frustrace nedostavily (v únoru to bylo o sto procent horší ;), nejsem sice absolutně v pohodě, ale hrůza to taky není. Udělal jsem opravdu co jsem skoro - snad - mohl a prohrál jsem. Ten trénink mi ale na druhou stranu nikdo nevezme. Nicméně jedno vím jistě. Slovy Terminátora - "I'll be back". Já se vrátím. Nevím sice kdy, ale tentokrát to budu já, komu bude v ruce vrčet motorová pila ;) Maraton mne nezabil, proto se vrátím. Silnější a chytřejší. A budu řezat ;)

Tehle blog pomalu ale jistě končí. Ne proto, že jsem ten maraton (zatím;) nedal, ale proto, že končí příběh o pokusu maraton uběhnout (na což jsem plánoval tento blog). Příběh sice neskončil dobře, ale já ani náhodou nemám dojem, že jsem ztratil půl roku. Naopak, běhání mi nevratně mění život a s běháním jako doplňkovým sportem nepřestanu, to je pro mne samého před časem ještě nepředstavitelné.... Teď budu pobíhat jen tak v klidu a jednou opět na tom postavím trénink na maraton.

Ještě pár zápisků zde přibude. Určitě musím poděkovat všem lidem, kteří sem chodili, aniž to bylo prapůvodně plánováno. Strašně jste mi pomohli, moc díky, poděkuju ještě jednou jedním nostalgickým zápiskem ;) Taky bych sem rád ještě připsal nějakého průvodce blogem od začátku až do (poněkud nečekaně neromanticky trpkého) konce pro ty, kteří sem jednou zabloudí a budou chtít hledat svůj vlastní vztah k běhání a taky trochu i kus sebe sama. Já ho našel ;)

Blog pomalu zavírám proto, že bych teď težko hledal motivaci psát. Chybí mi červená nit, na nic běhacího se - prozatím - nepřipravuji, takže bych asi časem byl poněkud otravný. Ale nikdy neříkej nikdy. Třeba se jednou objeví nový blog Tragéd is back nebo tak něco, protože mám pocit, že mi to psaní a vy neplánovaní čtenáři zas na druhou stranu butete chybět. No, a pak aby se ve mne prase vyznalo, co? Že by tragéd běžec kombinovaný s grafomanem a exhibicionistou? ;)

P.S. Keke na rozdíl ode mne podal rytířský výkon a doběhl něco nad čtyři hodiny. Klobouk dolů. Letos má naběháno málo, ale zase má bohatou historii triatlonisty, plavce a absolventa FTVS. Tak má na rozdíl ode mne pořádný základ, ale to mne ani v nejmenším neomlouvá. Jak já jsem se cítil vinen, když jsem po doběhu viděl Kekeho zubožené nohy, černé palce, pomalu amputované prsty, puchýře jak kobylí hlava. ... A já si hýčkám jeden mikropuchýřek na prstu u nohy, je mi pěkně trapně!... ;)

The Final Countdown

Jak symbolické. Brzy překročím tisíc naběhaných kilometrů (akorát k maratonu). Počítadlo přístupů na tomto blogu brzy překročí deset tisíc ... A zítra je maraton. Kostky jsou vrženy ;)

Včera jsem ráno přiletěl do Prahy, pečlivě jsem se snažil spát. Jak před letem, tak během něj, tak i včera přes den. Dnes normálních devět hodin spánku. Snad je to óká. Včera navečer jsem se byl ještě rozklusat, dal jsem asi čtyřku a bylo to fajn. Klusal jsem na tepovce kolem stopětačtyřiceti a překvapivě kilometry šly kolem pět a půl minuty. Ale jak je to šálivé. Měl jsem na sobě jen běžecký nátělník a lese bylo úžasných 16 stupňů. Zítra bude všechno jinak.

Jak mi říkal už jednou R.: Od října jsem udělal jsem co jsem mohl (alespoň teda skoro), teď už nezbývá než na to vlítnout. Souhlasím s názory, že to bude asi o hlavě, přičemž v mém případě bych trochu přidal to vedro, s ním dobré zkušenosti prostě nemám, blbě na něj reaguju. Běh je v tomto směru ještě o řád horší než kolo, to si člověk připadá jak běžící pec. No, nevadí, alespoň bude zážitek. Teď už si přeju aby bylo zítra.

Na cestách v nejnevhodnější dobu

Jak jsem avizoval v minulém zápisku, v nejnevhodnější dobu jsem musel na nějakou tu cestu. Noční let, tady kde právě píšu je strašný vedro (30+++), chce se mi spát, v noci na pátek zase noční let. Fujtajxl. V pátek ráno se vracím a skutečně nepůjdu do práce, ale rovnou do ležaté polohy pospávat, odpočívat. V pátek večer se zkusím ještě proběhnout, v sobotu projít, uvidíme. Pokud se mi podaří dorovnat ten spánek, tak by to snad mohlo být jakž takž, ale dost se toho bojím. Teď už chápu, proč se maraton běhá v neděli. Ti, kteří na něj přicestují, přece potřebují nějakou tu aklimatizaci.

Včera večer jsem si ještě byl trochu zaběhat, rozhýbat se. Padla tam šestka, byl jsem trochu prkenný (nohy), ale šlo to. Jinak tepovka naprosto v pořádku, uklidnila se po doběhnutí za 30 vteřin, což znamená odpočinutého človíčka. Uvidíme, jak se mnou zamává cesta a potažmo vedro (schovávám se jak můžu a povaluju se jak můžu, práce nepráce ;). Pátek - sobota se vrátit do fazóny. Ufff....

Já vím, už se opakuju, ale moc děkuju za milé a moudré komentáře a podporu. Nicméně je fakt, že to nabralo rozměr, který jsem opravdu nepředpokládal. Vy, drazí čtenáři, jste mi vlastně zablokovali cestu z toho vycouvat :-/ Koneckonců jsem si to ale způsobil sám ... Je to trest za grafomanství potažmo exhibicionismus? Mám psychologický plán. Až poběžím, zkusím si představovat, co budu sem na blog psát, pak to snad nějak odklepu (odejdu - dojdu). Pořád si myslím (ale fakt), že tu dálku nemůžu uběhnout, ale to se dá ověřit jedině tím, že to zkusím. Jak mi řekl můj kámoš elitní amatérský cyklista R.: "Hele, udělal's pro to cos moh'. Teď už to neřeš." Má pravdu. Ale fakt taky je, že podruhý bych takovou kravinu neudělal a nechal si víc času ;)

P.S. Tučňák mne se svou ideou na transparent opravdu vyděsil, to už bych byl opravdu za potácejícího se debila ;) Přece nemůžu z maratonu dělat takovou vědu, když ho běhá kde kdo, žejo ;) Naštěstí mi ale napsal, že to na maraton nezvládne, tak šoupnul na svůj blog alespoň fotku. Fakt děkuju za podporu, ale teď už "to musím zvládnout sám", jak zpívá bard Kája. A neposrat se z toho, sakra. Jsem sám na sebe fakt naštvanej, že se z toho maratonu tak stresuju, to jsem takovej posera??! Fakt že asi jo. No, ale alespoň se doufám obecenstvo baví aneb "true tragéd - live".

Ještě týden...

... a bude to. Teď už se mi to snad ani nechce protahovat, protože nervozita je taková, že je těžké déle čekat. ... A to všechno i přesto, že vím, že když bych měl ještě tak dva měsíce, tak by to bylo o moc lepší...

Neposlechl jsem Luboshe, který v komentářích k minulému zápisku radil, abych dal o víkendu maximálně desítku. V sobotu jsme odpoledne s KeKem dali sedmnáctku, a vůbec jsem nebyl v pohodě. Kvalifikovaným odhadem počítám, že bych tak po pětadvaceti skončil hubou na asfaltu ;) Ale vím (zase) proč. Hektický konec pracovního týdne, nedostatek spánku (sedm hodin mi prostě teď nestačí, já za to nemůžu). Sice jsem se dorůžova v sobotu ráno vyspal, ale přesto jsem byl jak mrtvola poháněná větrem. Chce to se prostě dát do pohody. Dnes jsem už neběhal a je zajímavé, že právě teď už cítím jakousi pružinu uvnitř sebe sama, cítím, že by to běželo. Tělo odpočívá. Doufám, že se nemýlím.

Z úhlu pohledu zvaného odpočinek to bude tento kritický týden poněkud složitější. V úterý v noci odletím do tepla, v pátek za kuropění se vracím. Jinými slovy dvě noci těžce nabourány. Co s tím? Zítra sice vstávat musím, ale v úterý si hodlám přispat a ještě jít běhat, tak pět, šest kiláčků dle pohody. Pak pryč, v pátek zpět a už ne do práce (jen vyzvednu číslo), to riskovat nebudu. Odpočívat, odpočívat, odpočívat. V pátek nebo v sobotu se proběhnu, podle chuti. Strečink, masáž i na cestách. Musím si dávat bacha na jídlo. Safra to jsem ale nervózní.

Ladění

Dbaje vašich rad, s běháním to - se přiznám - nepřeháním. V úterý jsem dal devítku naschvál po asfaltu, abych trochu omlátil nožky. Nebyla to hrůza, jakž takž to šlo. Dva kilometry rozběh, pak kopec, pak chvíli klídek a poslední tři kilometry jsem šel svižněji, kolem 5:15.

Dnes jsem chtěl dát ještě méně, nakonec z toho byla sedmička. Už to nebylo zdaleka tak v klidu, navíc jsem měl pocit, že čidlo na botě trošku pesimisticky kecá. Protože mi to moc nešlo (nohy z betonu), nelámal jsem nic přes koleno a jen tak jsem se poflakoval po lese. Na zpáteční cestě (poslední tři a půl kilometru) jsem šel chlup pod šest minut a zaznamenal jsem zajímavou zkušenost. Po zhruba půlhodince běhu, kdy se organismus přepnul do spalování tuků, jsem toto tempo šel na tepovku 135. Pak se pravda trať začla trochu vlnit a byl jsem zpátky na 142 - 145 tepech. Zajímavé. To je na mne velmi, velmi nízká tepovka.

Na sobotu plánuji poslední delší běh. Nehodlám se ani náhodou zrušit, zkusím ale přesto dát něco k dvacítce. Opatrně. Když to nepůjde, otočím to. Žádné přetahování závitu. Přiznám se ale jedno, z maratonu mám čirou hrůzu ("jéžiš já to neuběhnu, to je dálka jak prase") a týden na to, abych se sebou něco psychicky udělal.

Běhaní tento týden: ve znamení únavy

Po dvacítce minulou sobotu jsem hned v něděli vyběhl se vyklusat. Co čert nechtěl (vlastně chtěl, naschvál jsem běžel klukům naproti), potkal jsem tak po pěti kilometrech Aleše, Vláďu a neznámého eliťáka. Zatímco oni vesele konverzovali, já za nimi supěl v tempu, které mému vyklusání ani trochu nepomáhalo. Nakonec jsem dal devítku a byl jsem docela rád, že to nebylo víc.

V úterý jsem s Alešem vyrazil opět, na zamýšlenou dát desítku. Nakonec z toho byla dobrovolně dvanáctka se zrychlováním, poslední kilometry šly dost pod pět minut, docela jsem si naložil. Ve čtvrtek jsem vyrazil opět a únava už byla docela cítit. Přece jen, poslední týdny jsem se snažil se moc neflákat a táhnu to již delší dobu bez zásadnějšího odpočinku. Ve čtvrtek to byla nakonec devítka a vůbec to nebylo v pohodě.

Všechno vyvrcholilo v sobotu. Prapůvodně jsem chtěl vyrazil na dlouhý běh (když jsem se v pátek flákal, čekal jsem v sobotu odpočinutého běžce ;), ale hned jak jsem vstal, bylo jasné, že je problém. Cítím se nevyspalý, ale únavou mi nejde pořádně spát. (blbý, co? ;) Chtělo to rozhodnutí. Zkusit vyrazit na dlouhý běh nebo odpočívat. Zvolil jsem střední cestu a vyběhl na krátký běh s tím, že se uvidí. A vidělo se. Golem byl proti mně mrštný chlapík. Chtě nechtě to skončilo u pětky (byl jsem rád, že jsem ji dobelhal), celý den se mi chtělo spát, večer únava jako prase. Přes osm hodin spánku a dnes ráno to nebylo lepší. Navíc jsme byli přes noc na návštěvě u kamarádů a já měl těžké problémy dnes vůbec dojet domů díky příšerné ospalosti. S těmito pocity jsem před šestou večer vyrazil do lesa s tím, že se opět uvidí.

Prvních šest kilometrů do lehkého kopce (100m převýšení) to byla hrůza, bolela mne levá holeň, skoro jsem musel zastavit. Nicméně pak jako zázrakem naskočil větší výkon a zbytek už jsem běžel na své poměry docela svižně za 5:30 - 5:50 s mírnou tepovkou. Nakonec jsem dal necelou dvacítku a tragédie to nebyla. Nicméně představa, že bych měl uběhnout dvakrát tolik mi moc optimismu nepřidává.... ;)

P.S.: Moc díky za povzbudivé komentáře u minulého postu! ... Nicméně myslím, že mne vesměs přeceňujete zapomínajíce, že nemáte co do činění s běžcem, ale aerobním tragédem ;) Jo a taky jsem si definitivně potvrdil, že naše váha podvažuje, takže veškerý optimismus se současnými 78kg je totálně v pr...

Duben: poslední měsíční běhací shrnutí

Tak. A je to tady. Duben byl poslední celý měsíc před maratonem. Naběhal jsem 225 kilometrů a asi mohu klidným svědomím říci, že naběhat víc by už pro mé neběžecké tělo znamenalo v této fázi nemalé riziko, nožky jedou opravdu na hraně, byť srdíčko se fláká. S objemem jsem jakž takž spokojen. S čím spokojen nejsem, jsou naběhané objemy za březen, ale hlavně za tragický únor. To bude sakra chybět. Do maratonu se přiblížím k naběhané tisícovce. Teď už vím, že je to na maraton žalostně málo, ale jakmile jsem se jednou zakousl, tak se to pokusím přežít. Herbert Steffny a Ulrich Pramann prostě nekecají, když říkají, že na maraton je nutné alespoň dva roky běhat (třeba jen třicet týdně) a pak teprve trénovat na maraton.

Podařilo se mi dát tři delší (plus mínus dvě hodiny) běhy, z toho jeden horský. Taky se mi podařilo zažít běžeckou euforii, i jsem totálně vybouchl. Teď v květnu se budu nějak snažit využít ten zbytek času tak, aby ještě něco do 22. května dotrénoval.

Takže tedy obvyklá poučení za duben:

• I já mohu naběhat přes 200 kilometrů za měsíc. Kdyby mi to někdo řekl v říjnu, to bych se smál, až bych se za břicho popadal.
• Rychlost je bídná, ale za delší dobu by se něco málo natrénovat dalo, pokud by ovšem byl dostatečný objem. To ovšem neplatí na tento květen, to už je pozdě a navíc je málo naběháno.
• V Praze se mi neběhá dobře. Doma je doma nebo na horách je na horách ;)
• Závodněji pojatý půlmaraton není vytrvalostní závod. Běží se na krev od začátku do konce.

A cíle na květen? Přežít maraton pokud možno za kratší dobu než 4:30. Zdá se mi to teď nemožné. Vůbec tu příšernou vzdálenost uběhnout. Uvidíme.

Ultramarathon Man aneb Running With Your Heart

Před časem jsem tuším na Longest Mile narazil na drobnou reklamu na knížku Ultramarathon Man od známého amerického ultramaratonce řeckého původu Deana Karnazese. Protože jsem zrovna něco nakupoval na Amazonu, přihodil jsem i tuto knížku.

A udělal jsem dobře. Přestože Dean Karnazes bezpochyby není literát, životopisná knížka se dobře čte a je bezpochyby inspirací nejen pro běh. Karnazes (zvaný Karno) popisuje své mládí, kdy běhal za školu a jeho první trenér mu do mysli vklínil jednu jedinou běžeckou poučku, a to "běhej svým srdcem". Karno je zjevně typický přírodňák, žádný systematický tréninkový typ. To také znamenalo konec brzký konec běžecké kariéry, když naopak jeho druhý školní trenér se mu začal vysmívat, že běhá "podle svého srdce" a že ani nemá hodinky, na kterých by si změřil mezičasy. To Karnazese znechutilo tak, že na dalších patnáct let praštil s běháním. Krátce poté navíc tragicky zahynula jeho sestra Pary, ke které měl mimořádně blízký vztah a která mu často také vzhledem k jeho zdivočelé povaze pomáhala...

Po skončení univerzity se Dean Karnazes stejně jako mnoho jiných lidí věnoval své kariéře, a to docela úspěšně. Zlom nastal, když mu bylo třicet, seděl v hospodě, najednou mu tak nějak všechno vlezlo na mozek a vyběhl ven. Běžel a běžel, až v normálních botech uběhl zhruba čtyřicet pět kilometrů a zkolaboval (tomu říkám začátek krize středního věku ;) Tak vlastně začala jeho kariéra ultramaratonce...

Karno moc nepopisuje trénink, jen některé jeho části. Např. to, že přijde navečer domů z práce, věnuje se rodině a pak na noc vybíhá na několikahodinový běh, aby se nad ránem vracel, krátce se prospal a odešel opět do práce. Ultramaratonem se doteď pochopitelně živit nemůže, tudíž normálně pracuje od rána do večera.

V knize jsou obsáhle popsány tři přelomové závody nebo výkony, které Deana Karnazese nějak výrazně posunuly nebo změnily. První z nich je Western States 100 miles v těžkých klimatických podmínkách a s nastoupanými více než jedenácti tisíci výškovými metry. Tomuhle závodu Karno věnuje několik kapitol, kde do detailu popisuje pocity ultramaratonce, bolest a těžké stavy, které takový výkon provázejí... Dělá to tak dobře, že když jsem soustředěn při cestování tuto část četl, tak jsem se vžil do jeho pocitů tak dokonale, že se mi z toho udělalo docela blbě. Karno popisuje například stavy, kdy mu už odešel zrak a tak podobně... Říká se, že absolvování Western States 100 změní život každému, kdo ho absolvuje. Myslím, že to se asi do knihy popsat nedá, že se to prostě musí zažít... Po pár kapitolách popisujících závod pak Karnazes jen tak mimochodem dodává, že Western States 100 miles absolvoval ještě devětkrát...

Dalším zážitkem je prvotní neúspěch na závodu Údolím smrti (135 mil), který musel napoprvé vzdát, aby ho teprve později mohl vyhrát... Čtenář si těžko představuje, že je třeba běžet po bílé čáře, protože seběhnutí z ní znamená rychlé zničení běžeckých bot - roztaví se. Když připočítám to, že je třeba se vyhýbat chřestýšům, štírům a podobné havěti....

Kromě standardních závodů si parta okolo Karna vymyslela nějaké další taškařice, jako například maraton s koncem na jižním pólu, pochopitelně v neuvěřitelných klimatických podmínkách, kdy se člověk stává běžícím kusem ledu a opravdu jde o život.

Poslední dlouze popsaný výkon v knize je absolvování závodu Relay (štafeta), který běží tým složený z více běžců, kteří se po úsecích střídají a uběhnou dohromady 200mil, neboli 320 kilometrů. Karnazes běžel ne jako tým, ale sám... Dokončil, bez minuty spánku (nepočítaje krátký nedobrovolný spánek při běhu samém). Opět podobně jako u Western States dodává, že další ročník chtěl zkusit něco nového a tak absolvoval celé Relay a na jeho konci přidal maraton - to znamená dohromady přes 362 kilometrů. Opět s nulovým odpočinkem.

Vlastně mne napadá ještě jedna tréniková metoda, kterou Karno používá (já osobně zkoušet nehodlám). Chce si zaběhnout trénikově maraton řekněme třeba v Napa Valley, ale to je málo. Proto to den předem zabalí o něco dřívě v práci v San Franciscu, běží osmnáct hodin přes noc na ranní start maratonu v Napa Valley a pak ho dá za 3:15. Hmm.

Knížka je dobrá, doporučuji. Sice Dean Karnazes opravdu není spisovatel, mám pocit, že některé pasáže jsou dost dlouhé na úkor jiných, ale přesto. Kdo běhá, měl by si tu knížku určitě přečíst (vlastně možná nejen kdo běhá). Abych vyjádřil nakonec svůj vlastní pocit. K ultramaratoncům mám úctu, i když si myslím, že člověk ultramaraton (a ultramaratonce) nemůže chápat, dokud ho neabsolvuje. Proto asi taky není ultramaraton středem zájmu médií, i když: krasavec Karno byl vyhlášen mezi "Sexiest Men in Sports" časopisem Sports Illustrated Women...

Vydavatel: Tarcher/Penguin (březen 2005)
ISBN: 1585422789